Povrchní vytlačuje hluboké nahoru a vysoké stahuje dolů. Jsou lidé od přírody usměvaví a jsou ti, kteří se mračí. Jsou lidé, kteří se usmívají, aby zakryli svou vnitřní bolest, ale jsou i takoví, kteří se mračí, aby zakryli svou vnitřní radost. Tak jako se v matematice zaokrouhluje pětka nahoru a čtyřka dolů, zaokrouhlením úsměvu je smích, zato mračení zůstává jen mračením. I matematika chce, abychom se usmívali. Že se úsměv zaokrouhluje nahoru, je patrné i na tváři, a mračení zase dolů. Někteří lidi se usmívají rádi, jiní se naopak rádi mračí. Jsou lidé, kteří se usmívají, aby je ostatní lidé měli rádi, jiní se usmívají, aby ostatní nasrali. Existují ale i takoví, kterým je fuk, co si o nich jiní myslí; někteří dokonce nemyslí vůbec a jen se usmívají nebo mračí. Avšak bezdůvodný smích nebo mračení vyvolává podezření. Všimli jste si, že lidé, kteří se často smějí, jsou pramálo vážní – čili berou věci na lehkou váhu? A ti, kteří se často mračí jsou zase morousové, kteří si často stěžují a tím věci ztěžují. Ta tíha se však paradoxně snadno přenáší, a to i přesto, že s úsměvem jde všechno líp. Nejhorší je tíha usměvavých lidí, těm je těžko pomoci. Říká se, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp – málokomu se to však povede. Základem úsměvu jsou totiž oční svaly a oči jsou oknem do duše. Ve stáří bývá to okno zastřené a oči vyprázdněné, což je možná způsobeno tím, že nás duše opouští. Proto je dobré smát se i mračit dosytosti, kdykoliv si to žádá duše… a dokud nám to botox ve tváři dovolí.
