Letos už nejspíš naposledy stoupám zasněženou rozsedlinou proti proudu potoka Plané doliny do hor. Je začátek dubna a díky pandemickému lockdownu se ještě všude rozvalují oslepující závěje různě hlubokého sněhu: koryto potoka je nejkratší a bezpečnou cestou, jak je překonat. Od chvíle, kdy jsem překročil hranici, nepotkávám žádné lidi, jako by sem jindy chodili jen proto, že můžou. Opuštěné běžkařské stopy vyplňuje jemné sněhové chmýří, které do nich usedá jako prach na nepotřebné věci, a vypadají staticky. Nedávno jsem si pořídil ultra lehký stativ, kterým se natáčím, ale nelíbí se mi můj zanedbaný, zarostlý ksicht – vlogeři mají určitě své osobní maskéry! Mně stéká za krk voda z tajícího sněhu na stromech a kůži mi zmatňuje temně rudý mejkap centralizovaného řízení – srdce, to jak úsporně posouvá krev v těle a nechce se dělit o výkon s nepotřebnou periférií v podobě foťáku. Kdyby bylo srdce decentralizované, jak si žádá moderní doba, měla by každá buňka v těle vlastní srdce. Tu arytmii si pak nedokážu představit! Decentralizace srdce se stává výzvou pro příští generace. Předstírám, že předstírám, že o sociální sítě tady nejde. Někde jsem četl – snad to napsal režisér Herz – že hořkost z nespravedlnosti, které se na nás dopustili jiní, se s přibývajícím věkem neumenšuje, naopak je čím dál palčivější. Napadá mě, že lidská dlouhověkost je jen neúspěšným plánováním pomsty. Adrenalin. Lidé s oblibou říkají, že si chodí do přírody „vyčistit hlavu“, ale já bych spíše řekl, že s oblibou chodí přírodu svou hlavou zasvinit. Oui, Oui… Po několika hodinách chůze se dostávám do země „Němých“ – mobil ohlásí konec sítě, tělo únavu a studený pot potřebu zvýšit tempo. Klik! V hlavě dojela stará filmová smyčka. Bezmyšlenkovitě se pouštím do pronásledování rysa – je to obrovský samec, alespoň podle stop – otázkou ovšem je, jestli nepronásleduje on mě. Rozjíždí se nová smyčka, točíme se v kruhu, jeho stopa náhle mizí a objevuje se za mnou. Do země Němých chodím nadávat! Právě se mi utrhl třmen jednoho ze sněhových návleků a do boty se mi hrne lavina mokrého sněhu. Teď ne! – zrovna teď, když jsem se dotkl nespoutanosti, má cesta končí. Oui, oui… c‘est la vie! Nad mou hlavou se po polovyvráceném trupu stromu neslyšně přemístil nenápadný stín a uvolnil při tom neživou kůru, která mi dopadla k nohám jako prach z otevřené knihy. Jeho podivný chlad mě zastudil na šíji. Až nyní jsem si všiml obtisků drápů na kmeni, které v kůrovcových symbolech olyselého dřeva vytvořily runový nápis: „Jsem tady.“ Kdesi v dálce vrkají divoké hrdličky Máchovu ódu na lásku a do toho zaskřehotá káně, pak nastane ticho. Pohlédnu za sebe.

+15

[wpdiscuz-feedback id=”zmig6zigep” question=”Komentář/Comment” opened=”0″][/wpdiscuz-feedback]