Pomalu končí můj každoroční zimní pobyt v Beskydech a chystám se do Prahy. V horách platí, že když chce člověk dorazit do cíle, musí se občas vrátit na začátek cesty. Myslím si, že v současné době je tento příměr více než aktuální. Předposlední výpravu do zasněžených kopců jsem nazval Horké brambory, protože ani ony, stejně jako mé myšlenky, nejdou udržet v ruce (nebo v ústech) a musí se neustále přehazovat, dokud nevychladnou.
Byl jednou jeden starý muž, který měl svou chaloupku a malé políčko v horách na hranicích mezi dvěma zeměmi, které se přátelily nebo nepřátelily podle toho, kdo jim zrovna vládl. Mnohokrát zdupala starcovo políčko vojska sousední země, mnohokrát ta vlastní. Vojáci na něj z legrace volali: Hej, starý kmete, co tady ryješ v zemi jako slepý krtek? Přidej se k nám, jdeme bojovat za lepší svět. „Okopávám brambory,“ zněla jeho odpověď, jindy zase „pálím bramborovou nať“. „Eh, jsi starý hlupec – myslíš jen na brambory, dobré leda tak prasatům – není divu, že svět dospěl tam, kde je a nebude žádná škoda, až tě nepřítel zabije!“ Stařec namísto odpovědi rozetřel půdu v dlani: „Bude zlá zima“. Když se pak zbytky zdecimovaných vojsk vracely kolem jeho políčka, zašátral tlustou holí ve žhavém popelu. „Co je to, dědečku?“ ptali se k smrti vyhladovělí a promrzlí vojáci. „Brambory!“ odpověděl a vložil jim do třesoucích dlaní horké hlízy. „Jsi moudrý muž!“ děkovali. „My jsme bojovali za lepší svět a o všechno jsme přišli, ty jsi se staral o brambory a svět se stal náhle o něco lepší.“
