S rozverným zaujetím řekla, že nemá ráda anglicismy, odkud to sem jen přišlo? Of course! Čím si Kafka zasloužil své světové renomé? Dopisy Mileně se mi nelíbily… Plýtvám časem na hledání odpovědi, ale spíš si neuvědomuji, že někde na pozadí běží countdown, který si vyměřila. Pár let jsme se neviděli a naše schůzka má potvrdit status quo. Hovoříme o vlivu kolagenu na stáří, zaplétáme se do problematiky úsudku a jeho chybných závěrů, nevěří, rychle kontruje osobními tématy, říká, že život je projekt, odpovídám, že život je flow, doléhá na ni věk, pociťuji absurditu jejich sotva třiceti let, ale fyziologické potřeby jsou silnější, vždycky byla divoká, teď chce být mámou, protestuje, že lidé toho namluví, nelíbí se jí má neustálá potřeba hovořit o ženách, ptá se, kdy jsem se naposledy zasmál, odpovídám, že se občas zasměju tomu, co napíšu, bouřlivě se směje, někde v hloubi toho smíchu slyším nepřirozenost a narušuje to mé celkové vyladění, hovoříme o hudebním sluchu, hovoříme o filmu, který má ráda, s nečekanou lehkostí mě uvádí do temných zákoutí svých nutkavých snů, žádá mě o interpretaci, pokouším se do ní neprojikovat své postoje, které jsou čistě osobní, přistihuji se, že opakuji věci, které mě znevýhodňují, nesouhlasí, protestuje, bouří se, cílí na témata, která se mě týkají, působí sílou reklamního algoritmu, který mě má vtáhnout do její psychologické konstrukce o mužích, jež mi svými nerozluštěnými sny sebevědomě předestřela do podoby Bergmanových filmů ovlivněných psychoanalýzou – a náhle stop… platí za oba, zítra má ještě hodně práce, oba víme, že bude následovat dlouhá odmlka, dělám věci, které se dělat mají, chtěl bych zpomalit, ale můj čas vypršel, zbývá urvat, co se dá, neprotestuje, ví, že příštím mostem do jejího života bude jen sterilní spletenec elektromagnetických vln mobilního operátora, kterému nechá flow, tak to s muži chodí. Ulice, kam ji má odvézt taxi, nemá své číslo, zdá se, že ví proč, nedůvěřuje mužům; touží po jejich pozornosti, je to zvláštní po tom všem, co jsem si svěřili. Vystoupím z taxíku, za jehož černými skly se vzdaluje její usměvavá tvář, počkám, až odbočí za roh domu, pak se zamyšleně otočím a vyrazím přes ulici. Má ráda otevřené konce.
