Všimli jste si, že i v nejobyčejnější krajině (stejně jako v člověku) můžete nalézt neopakovatelnou krásu a narazit na nepřekonatelné překážky? Záleží jen na tom, jakou cestu si zvolíte.

Myšlenka Nespoutaného se vyvinula samovolně a jejím účelem je vyzdvihnout sílu a smysl lidské osobnosti, která volí vždy vlastní cestu, a přestože se ne vždy podaří shodit pouta, která ji svazují, její mysl, duše i srdce stále směřují k jejich překonávání.

Brdy

Řeknu to rovnou, nemám rád turistické cíle, mám rád reálný život, nerad potkávám v horách lidi, mám rád tajemství, nepotřebuji zažívat to nejlepší, chci zažívat opravdové. Šlapeme s kámošem do kopců a je to vlastně poprvé, co nejdu sám; pořád žvaní. Je naštvaný, že jsem k místní krajině lhostejný, že jsem zmlsaný, a tak trochu má pravdu. Číst dále…

Dante

Podzimní Neapol z pevnosti Castel Sant‘Elmo. Zítra odlétám, sedám si na lavičku a v myšlenkách si probírám, jestli jsem natočil všechno, co bylo třeba. Rozmarné nárazy jižního větru sirocco mě smáčejí kapičkami písku ze Sahary a dým z rychle vykouřené cigarety štípe na patře. Zamračený muž, který projde kolem s maltézským psíkem, mě pozdraví. Je to Massimo – postava z mého scénáře Kdo proklel Davida Olbrychski? Číst dále…

Monte Olivella

Ten den jsem si šel jen tak zaběhat. Schylovalo se k dešti a moře bylo ploché jako zrcadlo. Nasekal jsem spoustu zbytečných kilometrů přes různé ploty a ohradníky – různá rumiště, schovaná za úhlednými zahrádkami s olivovníky, nahoru a dolů, než mě napadlo, že bych mohl navštívit jednu krásku, která se přede mnou obnažovala a na obzoru nestydatě vystavovala pokaždé, když jsem svým mužným stylem krauloval kolem mysu zdejší mořské zátoky. Jmenovala se Monte Olivella. Našel jsem si ji na internetu. Ani dnes přes oblohu jako roztrhané záclony se nezdráhala ukazovat své kypré vyzývavé tělo všem chlápkům i ženským široko a daleko – a došlo to tak daleko, že se na ni zpoza mraků vylezlo podívat i slunce. Číst dále…

Národní park Pollino

Říká se, že pohoří Pollino nese název řeckého boha Apollóna – boha zdraví, neboť na náhorních stepích horského masívu, který se rozkládá mezi Jónským a Tyrhenským mořem, se nachází množství léčivých bylin. Jiná legenda praví, že hory byly pojmenovány podle dávného zvyku jarního vyhánění mladého dobytka na sezónní pastvu. Shodou okolností je však Apollón i bohem pastvy, moudrosti a rozvahy – a po mé návštěvě si příznačnější název pro toto místo nedokážu představit. Číst dále…

Jaro na medvědí stezce

To prameniště jsem během svých zimních výprav po medvědí stopě už několikrát minul. Šlo o zvláštní místo uprostřed divokých hor, nezamrzající ani v hlubokých mrazech, věčně rozorané kopýtky zvěře. Dnes jsem ale zbystřil, protože jsem si všiml čerstvých oděrek na stromech, podobných těm, kterými si značkuje teritorium můj medvěd číst dále…

Běžecká trasa

Má obvyklá běžecká trasa v rodném městě má přibližně 12 km a vede kolem hřbitova přes zámecký vrch na šibeniční vršek, kde byl popraven obávaný zbojník Kostka, dolů lesní cestou číst dále…

Koření nespoutanosti

V hlubokých lesích planety Nespoutaný se nachází droga, která prodlužuje lidský život a vyvolává u svých uživatelů mimořádný psychický zážitek. Říká se jí koření nespoutanosti.

V moderním životě je jen málo situací, které člověka přibližují k vlastní podstatě. Existuje pořekadlo, že když dva dělají totéž, není to totéž…a není to totéž, jako když to dělá jen jeden. Horolezci o tom vědí své, proto používají slovo „morál“ pro označení psychicky náročných výstupů, k jejichž překonání nestačí jen výkonnost nebo technika, ale je nutná odvaha a chladná mysl. Lidská psychika totiž dokáže udělat i z malé cesty do neznáma dobrodružnou expedici číst dále…

V tichosti jsem pozoroval vodu, deroucí se z hlubin sněhu, jak vynáší z hlubin mé paměti větu: Uchovat si horké srdce a chladnou hlavu! Snad to byl Nietzsche, tolik nepodobný modernímu člověku, který ho napsal. Snad to byla divoká příroda, která ho k tomu inspirovala. Na povrchu je klid, ale uvnitř se dere vše k životu.

Myšlenka Nespoutaného se vyvinula samovolně a jejím účelem je vyzdvihnout sílu a smysl lidské osobnosti, která volí vždy vlastní cestu, a přestože se ne vždy podaří shodit pouta, která ji svazují, její mysl, duše i srdce stále směřují k jejich překonávání.

17 let

Když mi bylo 17 let, táhli “bizoni” beskydskou plání. Vlci tenkrát strhli ovci, ze které mi bača usmažil čerstvá játra na medvědím česneku – a protože ani jeden z nás toho moc nenamluvil, jen jsme tiše seděli, poslouchali ševelící oheň a koukali na hvězdy číst dále…

17 let

Dopis v runách

Letos už nejspíš naposledy stoupám zasněženou rozsedlinou proti proudu potoka Plané doliny do hor. Je konec března a všude se díky pandemickému lockdownu ještě rozvalují oslepující závěje různě hlubokého sněhu: koryto potoka je nejkratší a bezpečnou cestou, jak je překonat číst dále…

Po medvědí stopě

Nejdřív jsem si myslel, že jsem narazil ma stopu dítěte – ale vzápětí mě napadlo: co by dělalo bosé dítě uprostřed zasněžených hor? To dítě bylo spíše ve mně a radovalo se, že jsem konečně našel stopu medvěda, se kterým jsem se setkal na podzim v Prameni panny. Zmocnilo se mě vzrušení – tady, na opačné straně hřebenu zcela mimo turistické trasy, uvězněn v hlubokém sněhu a bez mobilní sítě by tohle dobrodružství nemuselo dopadnout dobře číst dále…

170 úderů

Správný akční film se neobejde bez číslovky v názvu. Číslovka je vyjádřením výkonu. Často přemýšlím, jak to asi dělají superhrdinové, když podávají své supervýkony v super nereálných situacích. Nikdy nechodím do hor za slunečného počasí – má sítnice je jako vybíravý jazyk – má ráda, když se na ní světlo jen tak převaluje, a to i za cenu ochromení, které umí způsobit sněhová vánice nebo vysilující chůze v hlubokém sněhu. Člověk nemusí mít v patách lidské zabijáky, v ústech jedovatou Fugu číst dále…

Zimní erotikon

Podle psychologů je míra fantazie podmíněna mírou poznání; například ve středověku nedokázal průměrný člověk vědomě snít, protože neměl ke snění dostatek informací a jeho psyché byla orientovaná na praktické „tady a teď“ číst dále…

Měsíc hladu v Beskydech

“Cokoliv se nezdravě nahromadí, zanikne.”

Únor – měsíc hladu začal vydatnou oblevou, jakoby se chtěl zbavit všeho, co se nakumulovalo z předchozích období. Cokoliv se nezdravě nahromadí, zanikne, aby bylo opětovně dosaženo rovnováhy. Alespoň tak to funguje v živých systémech. Bezuzdně hromadí jen lidé a pro tyto účely si vytvářejí umělé systémy číst dále…

Dva stíny

“Ohlédl ses, kdo vrhá tvůj stín?”

Včera jsem si všiml, že mám dva stíny. Jeden krátký, sytý, který se mi pořád plete pod nohy a druhý dlouhý, nejasný, směřující někam do dálky. Ani nevím, kde se vzaly a jestli ten krátký, sytý teprve roste a sílí, zatímco ten dlouhý, nejasný stárne a mizí, nebo jestli je to naopak. Pro jistotu jsem se ohlédl, ale na setmělé cestě mizející mezi lesem a polí nebylo živé duše. Tím nechci říct, že jen živé duše mají své stíny. Číst dále…

Pramen panny

“Před tím, než porušíš pravidla, je dobré si uvědomit jejich význam.”

Na jednom z břehů bezejmenné říčky v srdci Beskyd se rozkládá uzavřené území pro obnovu populace medvědů a rysů. Ke své mrzutosti jsem tam za celý den žádného nepotkal. Večer mě během focení západu slunce na protějším hřebenu zastihla tma. Dal jsem se na rychlý sestup do udolí a při tom jsem si neodepřel obřadné čůrání z výšky – teritoriální úkon každého samce. Překvapil mě můj hluboký chraplavý dech. Pokračování zde.

“Prameny můžou mít různou podobu. Nad některými se musíš sklonit, jindy zase kleknout, u některých stačí lehnout na záda a zavřít oči.” Nespoutaný

Pronikání modrou

“Okolo Bystrice bystrá voda tečie. Povedalo dievča, že ma ono nechce.”

Byly to Kysuce, které pronikaly modrou. V posledních letech jsem se na podzimní “cestu zhýčkaného dítěte” slovenskou divočinou nedostal kvůli filmování, letos hrozí totéž kvůli covidu. Skutečná povaha hranice, která rozdělila naši krásnou zemi v dobách svobodomyslné euforie, se dnes rysuje velmi ostře. Nietzsche kdysi napsal: “Hle, jeden z těch dávných reků: hněvá se na civilizaci, neboť se domnívá, že cílem civilizace je všechny dobré věci, pocty, poklady, krásné ženské, – zpřístupnit i zbabělcům.” Napadlo mě, jestli si člověk nepotřebuje vytvářet překážky sám, aby ty dobré věci a krásu dokázal ocenit, aby jim dodal smysl a duši. Covid se tak stal komplicem dávných reků.

Jinosvěty

“Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”

V každé kráse je kousek strachu, v každé extázi kousek smrti. Pusť si do sluchátek hudbu, která tě zbaví pout, a proleť se jedním starobylým krchovem – protože u nás se hřbitovům říká krchov – všímej si dovětků a přemýšlej, kam až může “nespoutaný” v tobě. Píše se rok 1647, je podvečer, mezi stromy strmě zapadá slunce a otevírá jinosvěty všem, kteří tímto současným světem jen procházejí.

Běžci dlouhých tratí

“Quo vadis?”

Nebyly to obzory, letadla ani vysoké hory, co ve mně od dětství vyvolávalo pocity dálek, ale temně brumlající stožáry vysokého napětí za městem. To byli skuteční běžci nekonečna. Tiší, majestátní, autoritativní, spojující země i kontinenty. Věčně spěchající cizinci, kteří neměli čas si v hospodě na zámeckém vrchu vypít ani kafe.

Respice finem

I stalo se před časem, že se v našem poklidném městečku objevil hejkal. Každý večer po setmění rozléhlal se hřbitovní čtvrtí úpěnlivý nářek, který v noci přecházel v hrdelní skřeky nelidské povahy, jež naháněly hrůzu všem živým i mrtvým, z nichž ještě mnozí pamatovali pohřební průvody za černou dvanáctsettrojkou ploužící se naší ulicí. A tehdy se veskrze moderní a světem protřelé obyvatelstvo městečka začalo chovat podivně. Pro pokračovaní klikni na fotku..

Respice finem

Mezi dešti

“Nechat se (s)vést.”

Někdy vyrazíš a nemáš zrovna náladu. Hlavou ti běží těžké mraky, navíc má pršet a neprší, jen další pařák a bedýnka na hudbu je vybitá. Nikdo moc neposlouchá, co říkáš, a ty neposloucháš, co říkají jiní. Tak to recykluješ pořád dokola, a pak se přistihneš, že se při pohledu na zalesněné kopce přihlouple usmíváš, jako když potkáš hezkou holku. S přibývající výškou se mění i tvá perspektiva, začne pršet, ale tebe nebaví čekat, takže jdeš dál, protože jen tak můžeš zachytit okamžiky mezi dešti.

Podoby vody

“Co je mi po vodě. Prstama proteče, vzpomínky odnese.”

Zrod řeky. Od soutoku k prameništi Plané doliny. Ten den jsem se několikrát zmáchal a nakonec i roztrhl běžecké tenisky, přestože jsem si předsevzal, že nesejdu z cesty a abych to dodžel, vzal si boty, kterým říkám “tréninkové fusekle”. Ale zkus zastavit vodu.

Horizonty mého dětství

“Země je kulatá a otáčí jí chůze bizonů.”

Kdykoliv vyběhnu v rodném městě do okolních prérií, jsem ve střehu, že narazím na nějaký nepřátelský kmen, a zkoumám bedlivě tváře všech klukú, které potkám. Ale oni říkají jen: Dobrý den.

Válka s brouky

“Kdybych byl krajinář, namaloval bych tě na jaře.”

Ve stínu koronaviru se kácejí nejen deštné pralesy, ale i kůrovcem napadené Beskydy. Masivní těžba dřeva krajinu rychle mění a zbývá jen doufat – i vzhledem k prognózám sucha, že lidé na pozadí vědí, co dělají. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že člověk během půldenní treninkové chůze projde jihoamerické pampy i ugandskou savanu.

Anatomie sněhu

Když člověk přistane v peřinách!

Fascinující pronikání prostorovou strukturou ledových destiček a tyčinek, napodobujících prehistorický (nebo futuristický?) svět, je malým dobrodružstvím téměř nepostřehnutelným pro lidské oko. Dokonalost se ukrývá v detailu.

Zimní pozastavení

Vždycky, když jsem vyčerpaný z dlouhého běhu a mám promrzlé ruce i nohy, objeví se něco, co mě přinutí zastavit a sundat si rukavice, abych zachytil okamžiky mého tichého úžasu!