Vnitrobloky mají své nitro jako lidé. Je to podivná směsice vnitřních zvuků, které rezonují skrze domovní zdi a snaží se prodrat navenek. Některé zvuky jsou tiše intimní a nutí nás se zaposlouchat, jiné jsou hlučné, které člověka připravují o trpělivost. Tak kupříkladu dnes ráno to začalo vnitřním věkovitým hlasem, který si mumlal cosi pro sebe, než se k němu připojil jiný – zvučný a mladší. Stará dáma, jež se bůhví jak prodrala do vnitrobloku našeho kolektivního nitra, pohlédla na mladý zvučný hlas na balkoně, který si svým mumláním přivolala. „Jak vy si tady hezky žijete,“ povídá, „v zeleni a jsou tady milí lidé. Taky bych chtěla tak žít, díváte se navenek a je vám veselo.“ „Žijeme, jak můžeme,“ odpovídá mladý ženský hlas. „Ale přesto,“ pokračuje ten věkovitý, „ráda bych tady bydlela s vámi. Balkon nepotřebuji, skoro nevycházím ven. Ten dům někdo vlastní?“ Mladý hlas se zvučně zasměje: „Ano, musíte se zeptat majitele!“ „A tamto okno v přízemí k tomu patří? Kolik platíte?“ Zvučný mladý hlas: „Tak nějak normálně. Budu muset jít, spěchám!“ „Nechci vás zdržovat,” nenechá se odradit věkovitý hlas, „máte tady sklep nebo perete doma?!“ Zvučný mladý hlas opouští balkon: “Doma, mějte se!” Stará dáma se rozhlíží po ztichlých oknech a mumlá si pro sebe: „Jsem totiž pořád sama.“
Opláchnu si obličej, vezmu smetí a seběhnu dolů na kus slova – někdy stačí málo, abychom osamělému nitru udělali radost. Ale než dorazím, je vnitroblok prázdný.
