Potkali jsme se na hřbitově v den svátku republiky, která neexistuje, pár dní před dušičkami, kdy ctihodní občané chodí umývat hroby svých zesnulých, jako Ježíš myl špinavé nohy svým bližním, a nad tujovými remízky posledního odpočinku nebožtíků se místo modliteb rozléhá škrábání rýžáků. Ani já jsem nelenil a vyrazil do boje proti řasám, mechům, smogům a jedovatým dešťům, vybaven kyblíkem, fixinelou a pořádným kartáčem s násadou, připomínající berli s podpažním příčeskem. Většina mladých liberálů má k podobné činnosti odpor, ale mě to baví: připadám si jako lodník na palubě zámořské brigy, převážející galejníky do Nového světa.

Pískaje si námořnický songy dostal jsem se do slušné národovecké pracovní euforie, až jsem v uličce mezi hroby ztratil rovnováhu a nechtíc prošlápl náhrobní desku vedlejší hrobky: vůbec jsem za to nemoh, no fakt, to samo. Objevila se za mnou holka – trochu gotik, jak to dnes frčí – a hned že jsem jí rozbil hrob. No zavtipkoval jsem, že než aby jí pršelo do postele, může spát v té mojí, byla totiž toxicky krásná, a ona jen suše: „Tak jo“. Dost mě to rozhodilo. A jakoby mi četla myšlenky, povídá: “Možná jsem na vás moc mladá, ale starší už nebudu, takže pokud se rozhodnete jinak, pochopím to.” Že by? – směju se – znám tyhle cool hlášky z americkejch filmů. Ale abych to zkrátil, zkrátka jsme se spolu vyspali… bylo to skvělý sado maso, jenže ráno vypadala dost děsně. Řekla jen: „Promiň, nestihla jsem si dát make-up, pojďme ke mně, připravím něco vegan a uděláme si hezký večer.” Jedno ruské přísloví říká: Krásná žena – zbytečná starost. Pod vlivem událostí jsem to přísloví zařadil na sankční seznam, ale byla to chyba.

Ani mě nepřekvapilo, když jsme za ručičky došli opět na hřbitov. Krásné holky bývají cáklé a navíc byl Halloween.

„Běž první,“ ukáže na díru v náhrobní desce. – Kam? – “Přece dovnitř!“ zamračí se. Směju se. „Pohřbívání za živa je nějaký nový eko trend osobního nerůstu?“ Zklamaně mě pozoruje. „Myslela jsem, že jsi jiný…“ Její výčitka mě zraňuje: „Ta tvá postel je dost malá, nedokážu si představit, že bychom se do ní vlezli oba,“ bráním se, „nerad se mačkám, potřebuji vzduch… i ve vztahu.“ Na můj úsudek nereaguje, a tak s velkým sebezapřením dodávám: „Asi by sis měla k sobě najít nejakého vrstevníka – někoho stejně orientovaného. Cucflek na jejím krku je podivně černý, když se jí zachvějí hlasivky: „Zemřela jsem ve dvaceti,“ odstrčí mou ruku, z očí ji tečou slzy, „nikoho jsem od té doby neměla, bylo to v sedmdesátkách, dnešním mladým nerozumím.“ Chápavě se pousměju. “Vemu tě občas na véču, ale mně se do hrobu ještě nechce.” „Myslela jsem, že když jsme včera…“ otře si slzy, „promiň“ dá se na útěk. Dívám se za ní. Ta holka je dost mimo „Počkej!“ Otočí se a v jejich uplakaných očích se objeví život.

O pár minut později už spolu ležíme v hrobě. Náhrobní deska mě nepříjemně tlačí do ksichtu, ale nemůžu uhnout, protože mi tiše okusuje lalůček ucha a šeptá, že tohle je úplně nejvíc; nejvíc se mi chce čůrat. „Když z tvého dědečka vyrostl strom,“ šeptá horkým dechem, „co asi vyroste z nás?“ „Poslyš, hned se vrátím,“ zamumlám do betonové desky, „potřebuji se vylejt”. Její intenzivní objetí chladně povolí jako prasklý airbag v těsné kabině Mini s Red Bullem na střeše, což mě zamrzí. „Zasyp mě hlínou, až půjdeš,“ povídá. Už jsem se nevrátil.

Den na to mi zčernaly rty, kterýma jsem ji líbal, a o rozkroku raději ani nemluvím. Nechávám tomu čas. Kdosi vyprávěl, že mě viděl v noci kopat na hřbitově… trochu se mi stýskalo. No tak dobře, rozkopal jsem 326 hrobů, ale nenašel jsem nic, co by se jí podobalo, jako by se po ní slehla zem. Ne že bych věřil, že je tam někde pohřbena, ale v duchu jsem doufal, že se mi objeví za zády a já z ní budu moci vymámit alespoň nějaký Facebook nebo tak, když už na náhrobku nebylo její jméno. Je vcelku jedno, kolik metrů pod zem dosáhne wifina – v životě není všechno, jak bychom si přáli. Ale dokud v sobě nosíme obraz toho druhého, stává se nesmrtelným. Všechno ostatní jsou jen plané řeči lidí bez fantazie.

Doslov: Dnes jsem byl na hřbitově zapálit dědečkovi druhou svíčku. Už se stmívalo, když se z díry ve vedlejším hrobě prodral na povrch chlápek, zapálil si čvaňháka a šel se vylejt pod strom, pak se poškrábal na šourku a zalezl zase do hrobu. Až teď mě poprvé zamrazilo hrůzou: Co udělá mrtvý, který potřebuje zaplatit nájem hrobky na dalších 10 let, aby jeho ostatky neskončily na hřbitovním smetišti? Běžela za mnou – „Počkej! Takhle to není… Nejsem zlatokopka!“ Takhle to vážně nebylo – v sedmdesátkách frčeli hippies.