Probere mě křik sojky, reaguji slovy: “Sojka”. Vždycky ví první, co se kde šustne, stále v pozoru. Uvědomím si, že jsme toho za celý den moc nenamluvili – asi únava. Ráno, když jsme míjeli stopu rysa, řekl jsem jen – rys… pak jelen, o hodinu později – klouže to, a nakonec – skála. Málo jsem spal, a to pak mívám zjitřenou náladu. Nechápu lidi, kteří od božího rána žvaní; považuji je za vrahy citlivých lidských duší a jsem přesvědčený, že se v příštím životě narodí jako neladící hudební nástroj. Ani parťák dnes nevykročil správnou nohou, ale v očích má hezké světlo. „Je tady hezké světlo, uděláme si selfie?“ povídám. Pozoruji, jak se místo odpovědi nezúčastněně nastaví proti objektivu. Překvapeně na sebe koukáme do mobilu. Zacuká mu v koutku úst. Odkašlu si. Vyprskne smíchy. Za chvíli se oba s třeskutým řehotem válíme ve sněhu, než beze slova sbalím mobil a nedbale pokračujeme v cestě, utopeni ve vlastních myšlenkách. Je pošetilé probouzet denní snílky, pokud to není bezprostředně nutné. Jejich nevědomé proudy jsou blíže k přírodě a jejich kroky mohou směřovat do míst (ať už těch fantazijních nebo reálných), kam nás naše soustředěná mysl nedokáže dovést.
