Výbuch

V neděli ve 4h ráno vybuchl ve starém Těšíně historický dům. Znělo to jako výstřel z Aurory, doprovázený pádem vesmírné rakety Elona Muska; od té doby jsem pořádně nezabral. Tlaková vlna exploze zatlačila na okenní tabuli a protrhla mou poletující duši, ze které teď pronikaly navenek pocity a vzpomínky uvězněné v temném labyrintu nevědomí a jejich křik po svobodě se zvětšoval s každou minutou nejistoty vzdáleného zvuku sirén.

Jaký je účel sirén ve 21. století? Udržovat lidské duše ve stavu zjitření století minulého? Hledám plášťenku, plynovou masku a utíkám do sklepa – snad mi bude stačit goretexová bunda a maska proti covidu. Mám si lehnout hlavou proti výbuchu a nebo po směru výbuchu? Mám naplnit vědro vodou a utíkat do města hasit? Možná bych tu vodu měl z vědra naopak vylít pro případ povodně – a přibrat rychlovarnou konvici. Ale co když zemřela nějaká celebrita? Možná jen další politický marketing. Nemám si na profilovou fotku Facebooku nalepit vlaječku solidarity, označit se jako živý? Počkat… je tón sirény dlouhý nebo přerušovaný? Po revoluci nás politici ujišťovali, že je konec studené války, tak jsem ten chladný pragmatismus vytěsnil, teď pro změnu říkají, že jsme ve válce skutečné. Aktivuji na mobilu stopky – ale co když tím jen ztrácím drahocenný čas k přežití? Po cestě googlím, co co znamená.

Když se přiřítím v galoších, trenkách a goretexové bundě na náměstí, narazím na dav podobně směšně oblečených lidí. Nešťastná náhoda – říkají jedni, nezodpovědnost – volají druzí. Usměvavá policistka, která nás rozhání, nedá na sobě nic znát – klid, udržujte klid. Stalo se vůbec něco? Celé okolí je neprodyšně uzavřeno, jděte domů, není tady nic k vidění, informace z místa zprostředkují novináři. Sundám si masku: „Tak proč jste nás nenechali v klidu spát?“ Usměje se. „Abyste mě mohl pozvat na skleničku, až to tady skončí“, culí se nad mými rozpaky, „tu konvici mi tady nechte, udělám si kafe.” Nezbývá, než posbírat hrstku hastrošů v trash dresscodu a vypadnout jinam. Úsměv ženy dokáže bezpečně uhasit jakýkoli zárodek revoluce… a noc je ještě mladá.

Uběhl týden od výbuchu. Sedím v kavárně kousek od místa oné smutné události a při pohledu přes ulici mi v hlavě běží vlezlý popěvek: Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub. Dům zmizel, jako by jej někdo vykrojil z dortu marcipánových fasád ulice a zbyla po něm jen úhledná mezera, volající po naplnění. Zanedlouho jej nahradí nová stavba (nejspíš obchodního domu), rebelské pocity budou pochytány a uzavřeny zpět pod zámek nevědomí, kde budou čekat na příští příležitost k útěku… nikdy už však nezmizí. Do kavárny vchází usměvavá policistka a rozhlíží se kolem sebe, mávám na ni. Přinesla mi rychlovarnou konvici, budu muset končit.