To ráno se mladý pan Kalous probudil s přetěžkou kocovinou podobnou těm, které v dávných dobách zažívali křesťanští mučedníci, šíříce cizí absolutní víru na úkor vlastních relativních životů.

Rozhodl se, že to udělá… není cesty zpět; svět se musí konečně dovědět, co nosí na srdci. Ale co když…? Ne! Není žádné co když. V dnešním emancipovaném světě je jeho povinnosti ukázat, že i on má svůj názor, jako všichni ostatní, že nepodlehl sebepotvrzující konformitě nevědomého davu. Nepřítomně míchá kafe, cítí úzkost; špatně spal a něco na něj leze, nejradši by se vším praštil, ale vědomí hlubšího poslání jej žene kupředu: Možná se mu podaří vnuknout neuspořádanému vesmíru nový vhled. Ještě chvílí váhá, za pravdu se musí bojovat – alespoň tak to učíme děti ve škole -, a klik… jeho zpráva se rozletí po celém světě.

Ustrne náhlým pocitem moci, je na sebe pyšný. Člověk se nesmí bát říkat, co si myslí, i kdyby ho to mělo stát třeba… přátelství – a pokud se tak stane, nestálo to přátelství za nic. Minuty běží, nic se však neděje. Nervózně postaví na další kafe. No… možná nemusel zmiňovat prezidenta… nebo ty umělce. Ale co… když se kácí les, lítají třísky! Zabude mu horko. Zatracené ticho. Někdo to už říct musel… je pravda, že mohl zvolit přívětivější tón, ale snad každý chápe, že některé věci nelze jen tak odbýt, zvláště jsou-li neodbytné. Odchází do kanceláře. V práci se nemůže soustředit, v hlavě si formuluje odpovědi na všechny hypotetické otázky, které mu svět položí. Kdo všechno už to asi četl?

Večer si uvaří kafe a slavnostně otevře laptop… NIC?! Sevřeným hrdlem prošťouchá skleničku vodky… a nebo to byla whisky? Čert to vem! Všichni jsou proti němu, věděl to. Přece se nebude omlouvat! To vážně chtějí? Hlupáci, nejspíš nic nepochopili… nebo možná jen špatně vyjádřil podstatu věci. Podivné, k psaní přece používá umělou inteligenci… anebo že by umělá inteligence používala k psaní jej? Opět si pročítá své sdělení, v kuchyni kape kohoutek – leze mu to na nervy, ale nic neudělá, celá ta situace mu nedělá dobře, okolní netečnost jej paralyzuje.

V nepřátelském světě bez pochopení a bez nadsázky se nedá žít. Ano, každý soudný člověk přece pochopí, že to byla nadsázka, ale skryté mlčící tváře jeho přátel ho jisto jistě soudí. Zalituje, že se do toho dobrodružství vůbec pouštěl, mohl mít klid. Nutkavě cítí, že se potřebuje odreagovat, avšak jeho fantazie je rušena tachykardií nejistoty. Kdesi četl, že 90% jeho vrstevníků sleduje porno, jenže jediné porno, které kdy sledoval, pařilo modelce, jíž byl oddaným fanouškem; to video kdysi vypustil do virtuálního světa její chorobně sebestředný přítel a jsou na něm zachyceni sjetí při sexuálních orgiích v jednom nejmenovaném hotelu. Samečci divokých zvířat si s oblibou značkují své teritorium, majitelé dobytka vypalují cejch. Touha po pozornosti je jako droga a o drogách se nemluví. Tělem mu projede vlna napětí: na modré liště sociální sítě se objevila červená ikonka oznámení. Už je to tady – první reakce! Rychle v duchu přeformulovává odpovědi na potenciální otázky. Cože?! Vzpomínka z loňského roku?! Proč právě teď, když čeká na stupních vítězů, až mu neviditelná ruka nasadí vavřínový věnec? Kalousovo napětí se mění ve vztek. Uvědomuje si, jak hluboce nenávidí sociální sítě… ale bez internetu by nic neznamenal. Někdo jej musel udat a modré superego světa jeho pravdu zablokovalo – to jen dokazuje, že uhodil hřebíček na hlavičku. Hodí do sebe další whisky – nebo to byla vodka?

Šmejdí po bytě v domnění, že nalezne cigaretu. Doma nekouří, ale tu a tam se mu podaří při úklidu najít zatoulané nedopalky; tentokrát nenalezne nic. Nejlépe, když půjde spát – ráno je moudřejší večera. Avšak nedaří se mu ani usnout, v hlavě si opakuje věty, které rozeslal, a přitom si představuje, že se nachází v kůží svých čtenářů – každého zvlášť: jak to asi vnímá Jiří… nebo kolegyně Plodková z práce, která se mu dlouhá léta líbí, zatímco ona jej stejnou dobu ignoruje. Udělal to vlastně kvůli ní, aby na sebe upozornil. Dochází k definitivnímu závěru, že zůstal nepochopen, a bude lepší si nedělat problémy… ale co když do rána někdo zareaguje? Jenže ráno je ještě daleko. Počítá hodiny, jejichž ručičky půlí a čtvrtí šedou kůru strnulého mozku jako tupý nůž; hovězí od oběda uvízlé mezi zuby nepříjemně tlačí, nevyčistil si zuby; má smysl vstávat? Hodiny s ručičkami se měly už dávno zakázat – ukazují na člověka – ty, byl jsi to ty a nikdo jiný. Svět se každou hodinu zaplní novými mučedníky.

Příští ráno se mladý Kalous probudil s pocitem odsouzence čekajícího na popravu: nikdo však nevyvolává jeho jméno ani nezvoní na zvonek u dveří jeho domácí cely. Ticho před bouří? Proč se jeho soudcové skrývají? Že by i spravedliví nasávali do rána vodku jako on… a nebo to byla whisky? Během oné bezesné noci si připravil krátký text své obhajoby, ale nemá ji komu přečíst. Možná že dostal druhou šanci. Musí konat, dokud je čas… musí napravit, co svou neuváženou a nejspíše zkratkovitou interpelací světu způsobil. Každý se občas může zmýlit, snad to jeho soudcové chápou. Položí své studené dlaně na klávesnici: „Omlouvám se panu prezidentovi a některým umělcům, že jsem o nich napsal…“ V odrazu vodnatých očí mladého Kalouse se přibývající písmena zobrazuji převráceně, a tak není divu, že co napsal dále, my už nevidíme. Hotovo! Nebude čekat ani vteřinu a klik…

Ten osudový večer mladý pan Kalous rozechvěle otevřel laptop. V práci se dnes všichni chovali odtažitě, nebo aspoň tak mu to připadalo; kromě kolegyně Plodkové, která jej ignoruje permanentně. Modrá lišta sociální sítě bodne u srdce prázdnotou. Vyloučeno! Rozčíleně obnovuje stránku. Žádná reakce na jeho omluvu?! Cožpak není podstatou křesťanství odpuštění? Všechny ty řeči o polepšených hříšnících, kteří budou mít přednost před spravedlivými. Nic! Svět jeho omluvu nepřijal. Přepadne jej silná migréna. Má se snad oběsit na svém vavřínovém věnci? Hloupost, dneska přece frčí skoky pod vlak – naštve to spoustu lidí, a bude se o tom mluvit. Upálení je možná vizuálně vytříbenější, ale fyzická bolest už není moderní… do toho všechny ty emisní limity – musel by mít filtr a připojení k elektrice… jen války nikdo neřeší. Hledá na youtube návod. Zaváhá. Tohle je vážné rozhodnutí, které je třeba ještě zvážit. Cožpak nestačí, že se od své pravdy distancoval? Odpověď zní ne, anonymní dav si žádá krev. Hyeny! Dostanou ji, ale ne dnes, dnes je příliš unavený. Obrátí do sebe zbytek whisky – nebo to byla vodka?

Na mobilu mu zavrčí zpráva od neznámého čísla: Proč jste ten svůj manifest smazal? Líbil se mi!! Hedvika Plodková