Rapé – šamanská směs popela z posvátných rostlin a tabáku, používaná při rituálech (ceremoniích) domorodých amazonských kmenů. Jejím účelem je očista a duchovní propojení.

Z pod víčka mi vyklouzne tlustá slza podobná slzám filmových hvězd z neředěného glycerinu a jak si razí cestu po mé tváří, prožívám blažený pocit kajícího se hříšníka, dojatého nad svým vlastním pohnutím. Dech šamanky, smíchaný s Rapé, mi pronikne i do druhé nosní dírky, ale stejně upřímnou slzu už nevyvolá. Přijmi to, šeptá. Já to přijímám, ale nevědomá sliznice se brání, pálí, škrábe, vytváří různé vnitřní i vnější sekrety. No jistě, člověk se nesmí bát přijímat. Odklidím se do kouta; v protějším rohu se ve snových křečích zmítá tělo kámoše, který dostal dávku přede mnou. V tranzu se ocitl překvapivě rychle. Šamanka kolem něj krouží zapálenou šalvějí. Bude to má vina, jestli tady vytuhne, vypadá tak bezbranně, nebo jestli se z něj stane někdo jiný – lepší a čistší… tedy až přestane zvracet a ustanou jeho nesourodé epileptické výkřiky. Netušil jsem, že se lidem, zvracejícím nesourodost ústy, říká severní typy a těm, kteří ji vypouštějí z labyrintu temných střevních zákoutí, jižní. V životě mě to táhlo víc na sever, avšak obvykle jsem skončil na jihu. Čekám, až má kolektivní vina dosténá, ale divoženka má vše pod kontrolou; ponořím se do vibrata bránice, rád bych zakořenil, ale země studí. V pralese tyhle problémy nemají: zapouštějí kořeny, kde se jim zlíbí, aniž by riskovali, že se ráno nebudou moct hýbat. Když se stromy opírají jeden o druhý, padají jen ty na okraji…

Za svou karmickou drzost dostávám ještě kapičky do očí, které pálí jako tygří mast. Přijmi to! Přijmi to! Opět ty blažené slzy a provinilý pocit, že ještě vidím. Hele, tohle už znám, v dětství jsem měl svůj kmen: nováčci podstupovali různá mučení a nesměli u toho křičet. Kámoš se probouzí a je mu blbě. Jdu si zakouřit. V autě už mi tak hezky opálený nepřipadá, ale drží se statečně (madla dveří) a do toho naviguje, přestože říkám, že cestu znám. Hned po výjezdu na silnici míjíme mrtvou černou kočku – je to určitě symbol mé odvržené touhy, ale vezu polomrtvého kocoura, a tak sekám latinu a neetické komentáře si nechávám pro sebe. Bába se svítícíma očima u cesty si odplivne. Má za uchem květ a v ruce drží srp. Kdybych byl v těle jarní trávy, zeptám se jí za kolik, jenže my už jsme spíše otava, a tak se ptám, jestli má něco na žaludek…

Jakmile kámoše vyložím doma, zapnu si vytouženou hudbu. Mmmm, podobám se emotikonu z facebooku, zapíchnu vodnatý pohled do kuželu reflektoru a šlápnu na to. Jednička, dvojka, trojka, devadesát stupňů levá. Ten matroš byl fakt dobrej – mmm, úplně vidím na svém ksichtu ten nablblý travoltovský úsměv z Pulp Fiction, kára si přede a nabírá rychlost. Když profičím kolem policejní hlídky se světelnými meči z Hvězdných válek, které pomáhají a chrání, odfoukne to jednomu z nich papírek připravený na jointa, jež se rozletí za mým bublajícím šestiválcem jako zamilovaná puberťačka. Sleduji ve zpětném zrcátku, jestli se k ní přidají i policisté. Dá se nadýchat duch svatý? Ale nejspíš by k pokutě stačila jen ta rychlost. Pěkně jsem to roztočil – aniž bych vůbec vyjel z garáže. Byl to dobrej matroš.