Je 5:23 ráno. Za široce otevřeným oknem mého loveckého pokoje šustí vzdalující se déšť kroužky imaginárního krepového papíru, ze kterého jsme na základní škole vyráběli závěsy. Před týdnem skončily prázdniny a nebe se přikrylo šedomodrou dekou. Ticho sobotní ulice přerušuje naléhavý ženský hlas – vrať se domů… nechoď k tomu autu! Proč se vždycky najde někdo, kdo sabotuje kolektivní dohodu našich poletujících duší? Mikročást mého probuzeného předvědomí protestuje – k čemu jsou všechna pravidla, když schází vědomí.
Hlas ženy: Říkám ti – nech to auto!
Přerostlé stromy v zahradě mých vrstevníků braní modernímu developmentu mé zvědavosti. Příroda obecně ostrakizuje všechny špatné lidské vlastnosti, proto se městský člověk snaží přírody zbavit.
Hlas ženy: Nikam nepojedeš a vrať mi klíče od domu!
Odpojeně civím do zelených cypříšů, dubů u cesty, do plané jabloně, a ignoruji google, jež tvrdí, že strohý a výrazný pískot ptáčka, ukrytého kdesi v korunách, patří budníčkovi.
Diskrétní zvuk šoupnutí zásuvných dveří dodávky. Sanitka? Hřbitovní ulice je plná dramat starých lidí, kteří postupně odcházejí směrem nahoru, zatímco školáci míří dolů do města. Brána domu v sousedství, otevřená do prázdna, připomínající hubu velryby vyvrženou na břeh brakických vod, vypráví skrytý příběh, o něnž vím tak málo.
To ráno si soused usmyslel, že odjede domů. Odešel jen tak nalehko s klíčem, který mu nečekaně nepasoval do zámku auta, které mu rovněž nepatřilo. Ale on chtěl domů. Nepomohlo přesvědčování jeho manželky, že doma je tady. Často se toužebně rozhlížel po ulici, opřený o plot – na jaře mi vyprávěl o rodném Slovensku. Díval jsem se do jeho hřejivých hnědých očí a nevnímal všechny ty spletence rozpadajícího se rozumu stárnoucího muže. Dávno jsem mu odpustil, že po mně na střední pokřikoval sprosté nadávky, když jsem mu překazil kácení dubů u cesty… protože nechápal, že můj domov je tady. On svůj domov zamkl za devatero bránami vzpomínek a jak se postupně rozpadaly jejich rezavé zámky, blížil se k té poslední, která kdysi dávno byla první. Staří lidé si přejí umřít doma.
Lékař mu píchnne uklidňující injekci. On se vysmekne a běží k autu, ke kterému nemá správný klíč. „Tak počkat, počkat,“ chytají jej za paže, „kampak byste šel?“ Zatáhnou jej do ambulantního vozu a zavřou dveře. „Tak ještě podpis, madam.“
Dívám se do jeho hřejivých očí za proužkovaným sklem žluté sanitky, která mizí dolů po Hřbitovní. Některé cesty vedou jinam, než bychom si přáli, než by si přálo něco dávného v nás. Je to šílenství? Mladí lidé s oblibou tvrdí, že doma je všude tam, kde se cítíme dobře. Není to pravda. Brány našich šťastných domovů otevřené do prázdna, připomínající huby velryb vyvržených na břeh brakických vod, by mohly vyprávět.
