Bylo nebylo jedno malé pohraniční město, jehož zašlá knížecí sláva už dávno nebyla pravdou. Kdysi malý vzpurný ostrůvek v rozbouřeném moři pobělohorského tmářství, dnes vyspa veksláků a bezdomovců.

Na předměstí toho vyčichlého mnohojazyčného babylonu rozkládal se hřbitov a před hřbitovem rybník. I rybník měl své zlaté časy dávno za sebou a postupně jej opustily všechny významné rody slezských hastrmanů. Zbyla jen divoká příroda, chráněná před zraky netečných občanů hradbou neproniknutelného rákosí a vrb.

V dětství jsem na ten rybník chodil s tátou lovit perloočky, později jsem tam trávil většinu volného času, posedávaje na převrácených kmenech stromů nad vodou, sledujíce potápníky a vodoměrky, výstřední ptactvo i neznámé stíny z hlubin. Tamní les si pamatoval mnoho klukovských válek, které jsme v něm svedli se spolužáky, rozsáhlé stavební plány rozhleden i vorů, hodny sedmi divů světa, a nebylo večera, kdybych se nevracel domů špinavý až po uši s tělem otlučeným jako hmoždíř, avšak s horoucím tloukem pod sedmým žebrem.

Za letních nocí se z toho zeleného ostrůvku v polích rozléhal široko daleko ryk žab, cvrčilek a kalousů, zimní večery bolely po malých bruslích, které jsme si doma předávali z generace na generaci.

Uběhly roky a mou generaci vystřídala generace našich dětí. Tehdy konečně utichly bojovky místních alkoholových veksláků, kteří si za symbolické ceny skoupili to kdysi hrdé město a vzali mu budoucnost, aby se za čas objevili noví – neméně hladoví, kteří však neměli kde brát, a tak se začali zajímat o předměstí.

Ti hrabaví krtci vykáceli les a zplanýrovali rybník, že v poli, kde zrálo obilí postavili dětská hřiště, na rybníku vybudovali umělý ostrov a jeho břeh ozdobili uměleckými plastikami. Po vzoru sousedícího hřbitova pak postavili u hráze kamenný pomník, aby budoucnost nikdy nezapomněla, že tento projekt byl spolufinancován z fondů EU.

Několik let se místní maloměšťáci plácali pochvalně po zádech, jak to krásně „porobili“ a jejich děti zatím z houpaček odrostly, můstky přes potok začaly hnít a naučné stezky zarůstat.

Nastupující adolescenti vybavení „trávou“ a bluetooth reproduktory přestěhovali své akvizice na lavičky k vodě a na nějaký čas zaplnili noční ticho, které zavládlo nad hladinou svléknutou ze života. Ne však nadlouho. Nedávno jsem běžel kolem rybníka a po mnoha letech opět uslyšel žáby, mému zaujatému zraku neuniklo ani vlnící se rákosí a objevilo se dokonce divoké olšoví, které začalo pomalu pohřbívat pomník s rezavou cedulkou blahosklonného mecenáše.

Ještě chvíli bude trvat, než rybník opět sevře diskrétní, avšak nekompromisní les a pak už si nebude nikdo pamatovat, kdo se pyšně bušil do hrudi, zatímco mu peníze utopené v temných tunelech evropského dobrodiní, stékaly do kapes, a ve jménu koho nebo čeho to bylo.

Víte, vše směřuje k přirozenosti a nezáleží na tom, jak moc kolotočů na tomto světě postavíme. Dětem bude stejně vždy milejší blátivá louže u lesa než pozlacený svatostánek bez ducha, protože i obyčejná louže ukrývá mnohem větší dobrodružství než dobrotivost jejich nemravných kazatelů.