Poryvy větru, který kvílí orchestrem starých filmů, mlha tekoucí z údolí přes hřeben, drobný pichlavý déšť, pod nímž se okolní kameny stávají vrcholným kouskem neznámého sklářského mistra – jen si ťuknout na zdraví a na život.
Jsme bigotní rytíři na křížové výpravě, kteří sesedli z vyčerpaných koňů, aby pokračovali pěšky a jejich ostruhy v podobě horolezeckých maček řinčí o skálu. Proč se na nás bohové zlobí? Včera jsme se nedostali přes zasněžené štíty a museli sejít do údolí 13 km oklikou. Mlčím… přemýšlím, jaká víra nás nutí k odříkání, a jestli to odříkání není silnější než naše víra.
Včera byl krásný den, ale otočili jsme se k návratu, dnes kolem nás zpívá smrt a přesto se hrabeme na vrchol. Kolem nohou mi proskáče ptáček pěvuška, nebojí se nás – v jejím království je člověk slabý a nepředstavuje ohrožení. Nahromaděný led v očích mi braní, abych je zavřel, ve stylu Mechanického pomeranče – být a nezavírat oči, pohled bez projekčního plátna bolí. Až se vrátíme dolů s odpovědí na naše „proč?“, bohové budou usmíření, vítr utichne, mlha se rozplyne a kameny roztají z ledu. Možná jsme byli jen příliš blízko… možná jsou bohové němí.
2. část Němí bohové: Soumrak