Podzimní Neapol z pevnosti Castel Sant‘Elmo. Zítra odlétám, sedám si na lavičku a probírám se v myšlenkách, jestli jsem natočil všechno, co jsem potřeboval. Rozmarné nárazy jižního větru Sirocco mě smáčejí kapičkami písku ze Sahary a dým z rychle vykouřené cigarety štípe na patře. Zamračený muž, který projde kolem s maltézským psíkem, mě bezbarvě pozdraví. Je to Massimo – postava z mého scénáře Kdo proklel Davida Olbrychski. Neviděli jsme se přes 10 let, až dnes, v Neapoli… našel si mě mezi 3000000 obyvatel. Váhá, pozoruje mou tvář, luští vzpomínky, které v ní převládnou. Směju se, směje se, pozve mě zítra do divadla na slavnostní večer Dante – náš otec. Jenže dnes je dnes a zítra… bude další dnes. Povídka, kterou jsem před pár dny zveřejnil na Facebooku, nesla komentář Božská komedie! – to on nemůže vědět. Dante ho nezajímá. V divadelní lóži se seznamuji s Franceskou, je to vášnivá kuřačka, ale nemá ráda Liszte, hraje polo a jezdí do Chantilly – v Chantilly jsem letos točil. Ráda se směje, smějeme se. Jsou věci mezi nebem a zemí.
