Je další slunečná sobota. Po Hřbitovní ulici na tiché periferii nevelkého hraničního města se prožene několik introvertních machrů na hlučných motocyklech, anonymní skupinka teenagerů ukrade dopravní značku, kdosi po nich křičí a ze stříbrné pohřební dodávky, čekající v protisměru zablokovaném parkujícími auty nedaleké charity, vzlínají výpary tajícího nebožtíka k modravému nebi. Tráva místních zahrádek v poklidu odpařuje ranní rosu a v pokorné odevzdanosti univerzu nemyslí vůbec na nic. Ze stájí místních dobře krmených hřebců se ozývá nadržené řehtání; nabobtnalé křečáky vztekle pulzují na nateklých hleznech šampionů a poslintaná zem se chvěje údery vzrušených kopyt. Slunce je dnes obzvláště dotěrné a škodolibě vyzývá všechny ctižádostivé nedočkavce, aby rychle opustili své startovní bloky a ukázali se v co nejlepším světle. Tady na předměstí se čas neřídí kostelními zvony – kchllll, kchlll… bzzzzzzzz, vrrrrrrrrr, bbbbbbbb – ale zvukem první sekačky. Za pár minut se jindy pruderní a pedantsky upravená čtvrť promění v běsnící gladiátorské arény plné krve. Před vedlejším domem se objevuje širokoplecý soused, který se zakaleným pohledem a šklebem válečníka táhne elektrickou sekačku, zanechávaje za sebou široký pruh porobené trávy. Jemný zvuk podobný zubařské vrtačce proniká kazem ticha jako kouřový signál. Sotva dostoupí vrcholu, vjíždí do zahrady přes ulici s pompou útlá ramena a pleš dalšího gladiátora, jiné šlachovité ruce nahodí protivný křovinořez, lezoucí na nervy kolísajícím jekotem motorové pily, škrtící struna v aréně o ulici dál rozbublá diesel sekacího traktůrku; rozhoduje velikost a výkon. Testosteronem bičovaní hřebci – novodobí gladiátoři – zaplní zahrádky jako červení mravenci, kroutí zadky a vystavují svá zpocená polonahá těla – macerovaná sluncem – na obdiv kolemjdoucích žen a sousedních rivalů. Občas zvednou oči na pozdrav, ale zase je rychle sklopí, kdo nemá pod kontrolou trávník, ztrácí respekt.

Kultivované arény s pravidelně sekaným protivníkem jsou přirozeným konkurenčním prostředím moderních samců, mohou v nich v bezpečí vybíjet své archetypální potřeby boje, moci a vystavovat na obdiv své sekundární pohlavní znaky. Jejich ženy tento akt oceňují vydatným obědem. Kdo však k sekání trávy používá robota, ať na oběd zapomene; mnoho moderních žen bude raději sekat zpupné hlavy nepřátel než vařit. Se slábnoucí intenzitou slunce, slábnou i síly gladiátorů. Publikum se už dávno vypařilo po vzoru nebožtíka v pohřebním voze, jen do zvuků postupně utichajících sekaček se vpíjejí údery vzdálených zvonů. Ještě olízat rány, vysypat mrtvé do bioodpadu a těšit se, až z příštího pokolení zdecimované zelené armády obávaného Festucia rubra a nesmrtelného Lolia perenne povstanou noví bojovníci. Jejich synové budou nelidští a krutí a pach jejich posekaných těl bude pachem krve hrdinných gladiátorů nové éry. Naše síly se ztenčují, zatímco tráva stále roste. My však v boji neustaneme a budeme se rvát do posledního muže. Svoboda nebo smrt! Ave Caesar! Morituri te salutant.

*Festuca rubra – Kostřava červená, Lolium pernnere – Jílek vytrvalý