Pokaždé, když mě vidí, natírá si rty tomatovou rtěnkou. Pár letmých úsměvů na konci týdne. Sedím v podloubí v motorkářské bundě a táhne mi na kříže. Ještě jedno pivo a jdu.
Voláš mi do baru. Okatý šampión, kterému čouhají z uší bílé ptačí srance airpodů, trénuje vedle mě box: pravý hák, ponoření, uhnutí a zvedák. Holka s obličejem tukana bledohrdlého potáhne ze slámky tropicky zeleného drinku, ve kterém chřestí led a fixovaně hledí před sebe, jako by čekala, že někdo zaklepe a otevře imaginární dveře. V její nadřazenosti je příslib jakési výjimečné schopnosti. Okatý šampión vrazí pěst do její nedopité sklenky s ledem a uleveně s ní otáčí.
„Zavolej Lukášovi!“ prská opilý jelec do rozdělaných drinků přede mnou. Zavrávorá. „Slyšíš? Nařizuji ti to!“
Kolem protancuje přerostlý pekingský palácový psík na éčku s úsměvem Kršny, hodnotím její geometrické pohyby pod splývajícím gobelínem kudrnatých vlasů – připomíná mi, že se dnes v Nýdku stříhaly ovce -, je hezké, když holka není dřevo. Zpomalený záběr její poskakující zadnice se nechtěně přeostří na dva opuštěné obličeje u baru, které mě významně sledují, snažím se zaostřit zpět, ale pohledy těch dam jsou lepkavé jako stůl politý pivem, a tak se raději dívám na opačnou stranu. Tukan si ťukne pěstí s šampiónem a ten jí naoplátku pošeptá do ucha něco nadmíru vtipného. Nadřazenost je rázem pryč a mění se ve špičkování, které protáhne její špičatý zoban ještě o pár centimetrů.
„Čau, kámo,“ vřele mě obejme Medvídek Pú, jeho chlupaté tlapy hřejí na ramenou. „Jsem hodný kluk, jen trochu opilý!“ mumlá. Z obličeje barmanky vyčtu, že je to hodný kluk, jen trochu opilý. „Připadáš mi taky hodný,“ pokračuje: „takže mě určitě pozveš na drink!“ Barmanka zamrká: „Co si dáte?“ Poplácám medvídka Pú po rameni: „Hodný jsem a proto tě nepozvu.“ Medvídek Pú se podrbe za uchem: „Ale já mám rád lidi… teda kromě své ženy. Mám rád i tebe, vypadáš, že to máš v piči stejně jako já.“ Potácí se pryč a drmolí: „Promiň, jdu si najít hezkou holku!“
Dějství 2:
„ Na chodník vytančí palácový psík a volá na všechny strany: „Jano! Jaaaano… Janooo!“ Usmívám se, ač je venku v tričku celkem zima, ale opírám se o doutnající slimku. Otočí se na mě: „Ztratila se mi Jana!“ Snažím se odpovědět něco povzbudivého: „Chudáčku, nechala ti něco k jídlu? “ Nechápavě si mě změří, a pak si změří muže za ní, jestli nezareaguje lip na její informaci: „Ztratila se mi Jana!“ Pokračuji v konverzaci se ženou, které jsem půjčil svou motorkářskou bundu, aby se mi svalovým třesem nerozmazávala před očima. „Ty jsi romantik?“ vysmívá se, „my dva bychom se k sobě nehodili! Romantiky nemusím.“ Na chodníku se objevuje Tukan se šampiónem, který si svléká teplákovou mikinu a chlubí se pekáčem bez buchet. Tukan se mlsně směje, nejspíš by si ráda zobla. Přichází druhá žena: „Vy tady ještě mrznete?“ mrkne na kamarádku: „Skoč si na drink, já si zatím půjčím tu bundu.“ Kouřím další štafetu v tričku s kamarádkou, než se vrátí první.“
„Jé, s tím klukem jsem mluvil na baru!“ na forbínu vychází Medvídek Pú s krásnou polskou Ukrajinkou, kterou jsem pracovně pojmenoval Bílá paní, neboť se vždycky jen někde mihla v podobě snového přeludu a zase zmizela. Medvídek neztrácí čas na stará přátelství: „Tak jedem?“ zavelí. Velké vodnaté oči Bíle paní se shovívavě pousmějou: „Musím domů, mám kočky!“ Medvídek Pú: „Miluji kočky,“ zaprosí, „vemeš mě s sebou?“ Vkládám se do rozhovoru svou improvizovanou polštinou: „Koty są zazdrosne, tak?“ Bílá paní ani nepozvedne svůj usměvavý zrak a odchází k autu. Medvídek Pú mávne rukou a vrátí se dovnitř.
Sám pro sebe mu odpovídám: „Taky tě mám rád, kamaráde, mají nás v píči oba.“
Dějství 3:
Zmítám se v posteli nahoru a dolů, střídám polohy, nemůžu se pořádně nadechnout, jak mě tlačí mezi žebra prsty bílé paní… zimnice, nejspíš mě nějak ofouklo a celé tělo se proměnilo na zaseklý mobil s nedostatkem úložiště. Otrava. Přemýšlím, kam se asi poděla Jana.
Ne, vážně, jakmile potkáte romantika, neztrácejte s ním čas a dejte mu bez milosti kopačky! Jen tak má šanci na dlouhý a spokojený život.