Potkali se rozum a krása. Rozum povídá té kráse – hned jsem si tě všiml, zastav se, až půjdeš kolem zase. Krása zardí se krásně, proč ne, vlastně? Když budeš psát mi básně… Rozum na to: To ne, chtěl bych s tebou spát! – Jak?! Vystraší to krásu – kam se poděje má krása, až v noci světlo zhasnu?
A co mám asi říkat já? brání se ten nestyda: Je neustálá tma, kde rozum přebývá. Bloudění mým denním chlebem, ne jak krása sladkým jedem. – Ty jeden! zamračí se krása sladce: K čemu je mi pak ta krása – stejně jako DIN a ASA, když tma je ve tvém domě, chci žít na výsluní, pobyt ve tmě není pro mě. – Pro mě za mě: mávne rukou rozum. – Skvěle! Že jsi věčný protiva, neuschnu já zaživa. Já tebe nepotřebuji, ty mě ano, takže sbohem, kámo! – Jen si jdi, ty hloupá náno! Komu není dáno, tomu není přáno. – Seš fakt trapnej neurotik, rozzlobí se krása chic, nevím sice, co to je, ale už mám z tebe v oku tik. Jestli mi to zůstane… Náhle projde kolem duše a rozum i krása polknou suše. Hle, ta je krásná, povídá ta krása – hle, jak je moudrá, tiše rozum jásá. Pokud chceme my dva spolu v jednom těle (nahoru a dolů) milovat se bez zřetele, budem muset, jak se sluší, do švédské trojky přizvat duši.
Finále: Zplodíme tak spoustu dítek, krásných a chytrých, malých narcisků i třasořitek, aby mohli dál v objetí zas hádat se od nepaměti (do nepaměti).