„Proč nenapíšeš o tom, co se nám stalo ve Sklených Teplicích?“ povídá jedno ráno máma. „Lide mají rádi horory… ne pořád nějaké chytrosti.“
Odeberu se do svého indiánského pokoje, který se od dětství moc nezměnil, a položím na stůl červenou plechovou krabičku, jež kdysi sloužila jako lékárnička. Mám v ní sbírku kamínků z různých míst, která jsem v minulosti navštívil. Když si s nimi hraju, uklidňuje mě to, a taky třídí vzpomínky.
Jak to tenkrát bylo? Byl jsem ještě malý kluk, takový trochu zvláštní, rád jsem se toulal… nejčastěji po místech, kterým se bohabojní spoluobčané raději vyhýbali, ať už to byly hluboké lesy, skály, opuštěné zámky nebo kostely, hřbitovy, hrobky, šachty, nepřístupné jeskyně, zkrátka všude tam, kam se protáhlo mé šlachovité tělo. Díky tomu jsem měl už v poměrně útlém věku prozkoumanou městskou kanalizaci: doufal jsem totiž, že v ní naleznu tajnou chodbu, která podle legendy spojovala Piastovský hrad s Kostelcem: chodbu jsem nenašel, ale byla to skvělá příležitost k osobnímu setkání se superinteligentními potkany, o jejichž existenci jsem neměl jasné důkazy, přestože se mezi kluky vyprávělo, že se v případě ohrožení dokážou prokousat lidským tělem. Jenže tehdy se v kanalizacích žádná lidská těla nenacházela, tak jsem to nemohl dostatečně ověřit. No asi bych měl zmínit, že jsem na základní škole byl členem ateistického kroužku, jež vedla mladá a reaktivní učitelka Ondrušková – symbol našeho neuvědomělého pubertálního libida -, pro kterou bych klidně navštěvoval i kroužek teologický, ale raději jsem svou pozornost zaměřil na jeskynní komplex pod vrcholem Gírové, kde měl být podle pověsti ukryt poklad zbojníka Ondráše; tamní pukliny byly úzké tak akorát na tělo a končily pár desítek metrů pod zemí v hlíněném náprstku, ve kterém se nedalo pohnout ani dýchat, na což jsem vyzrál tím, že jsem si v podzemí svítil obyčejnou svíčkou, neboť jsem jako mladý vědec věděl, že kde není kyslík, nemůže být ani plamen; odebíral jsem tenkrát časopis Junyj Naturalist. Povídku z toho dobrodružství jsem někam založil, aby ji nenašli doma; je napsána vybledlým písmem starého psacího stroje s polovyschlou barvící páskou, které mi nosila z práce máma, na zažloutlý průklepový papír. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem svou badatelskou povahou rodičům způsobil nejednu nevolnost, než jsem pochopil, že bude lepší se s jistými záležitostmi vůbec nesvěřovat. Ale tento příběh není o mně.
Naše rodinka za socíku hodně cestovala a jedna z těch cest nás zavedla na zastrčenou podnikovou chatu uprostřed zapadlých Štiavnických vrchů. Bylo to idylické místo pro rodinnou dovolenou – skály, hory, lesy, hned vedle chaty švitořila řeka a na kopci nad ní se ukrývala zřícenina raně středověkého hradu. Co víc si přát? Jen jedno bylo podivné: chata byla během roku volná a poslední turnus hostů z Maďarska odcestoval předčasně. Ale kdo by se staral, naše prázdniny sotva začaly.
Hned druhý den jsem pečlivě prostudoval mapu a tajně vyrazil na Pustý hrad – tak se jmenovala zřícenina na kopci, jejíž červený schůdek mezi vrstevnicemi mě přitahoval hypnotickou sílou; ve starých mapách se hrady označovaly hnědým nebo červeným schůdkem. Úbočí hory, hustě propíchané sotva staletými buky, bylo strmé a plné kamení, občas se některý utrhl a skutálel neznámo kam, občas při pádu narazil na kmen stromu a jeho úder se pak dlouho nesl mrazivým tichem opuštěné krajiny, připomínaje bušení nepřátelského beranidla na hradní bránu, jako by chtělo probudit samotného ďábla. Vzpomínám si, že v tom tichu nezpívali žádní ptáci, což vzhledem k sousednímu pohoří Ptáčník bylo dost potměšilé. Čím výše jsem vystoupal, stával se les, který mě obklopoval, prázdnější a stísněnější. Hrad byl ale stále v nedohlednu… než se mi pod nohama otevřela strž a já zmizel v podzemí.
Po návratu jsem krátce a bezvýznamně vylíčil svou návštěvu zaniklé zříceniny rodince a příští den vyrazil na skalní věže za řekou, odkud byl parádní výhled do krajiny. Odpoledne se na hrad vypravila i má sestra s mámou, ale vrátily se uřícené a rozrušené. O tom, co se jim přihodilo, nechtěly mluvit a pravdu jsem se dozvěděl až po letech… Ale ani já jsem jim neřekl celou pravdu.
Existuje několik legend, které se vážou k Pustému hradu, jednou z nich je legenda O červeném mnichu.
Máma v kuchyni potáhne ze slim cigarety a poněkolikáté mi vypráví, co se tehdy přihodilo. Během odpočinku v ruinách Pustého hradu, zničehonic uslyšela nesrozumitelné hlasy, rachot a cinkání nádobí. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe, ale široko daleko nebylo nic než les a kamení. Zeptala se mé sestry, jestli ty zvuky slyší taky a ona přikývla. Znělo to jako každodenní život středověkého hradního nádvoří, jehož ryk postupně zesiloval. Když se jim nepodařilo odhalit původce té paralelní kakofonie, opustily vystrašeně hrad. Jak se postupně vzdalovaly, připadal jim jejich zážitek absurdnější a absurdnější – asi nějaká akustická halucinace: je možné, aby si místa uchovávala dávno zmizelé zvuky? Pokud ano, zvolily si špatnou cestu. Zanedlouho uslyšely dusot kopyt koní, povyk a řinčení zbroje, které se k nim rychle blížily. Máma popadla klacek a párkrát se jim ohnala, ale neviditelný průvod projel skrze ně, tam a zpět, znova a znova. Nečekaly ani minutu a daly se na útěk. Pronásledování pokračovalo téměř až k chatě.
Měděné a lepkavé slunce zapadlo do Pustého hradu a skály za řekou rychle potemněly společně se všeobecnou náladou. Ten večer jsme trávili u táboráku, ale holky o své odpolední, těžko vysvětlitelné příhodě z výletu na hrad mlčely, nejspíš tušily, že jim nebude nikdo věřit. Bylo chladno a bezvětří, jen vatra se v prskání a hučení předháněla s nedalekou říčkou o doprovod sestřina brnkání na kytaru. Klížící se oči a ospalá únava nenaznačovaly, že by se po tom všem mohlo ještě něco přihodit. Podivné kulisy Pustého hradu se utápěly tam ve tmě za časoprostorovou oponou lesa, daleko od našich sedadel v bezpečném hledišti – tedy pokud to hlediště nebylo forbínou, a to nejpodstatnější nemělo teprve přijít… K nebi se vyrojil vějíř jisker, sestra zrovna dozpívala a zahleděla se do plamenů, když se za jejími zády rozevřela černá mezera v křoví lemujícím les. Z temného průchodu však nikdo nevyšel. Máma vyděšeně zašeptá její jméno a sestra odpovídá: „Mami, já vím, cítím to.“ Existuje černá temnější než hluboká noc, za kterou zatím nikdo živý nenahlédl. Nevšímám si jich a spíše přemýšlím, proč najednou neslyším řeku. To už mě máma popadne za ruku a všichni tři mizíme v chatě. Táta probuzeně mžourá, jak holky zabedňují vstupní dveře.
V neklidném spánku poslední noci mámu provázejí těžké sny, zdá se jí o jejím otci, který se jí snaží cosi sdělit. Dohánějí ji výčitky z jeho smrti, kterou způsobil zpackaný lékařský zákrok. Uprostřed noci vykřikne, tvrdí, že ji na tváři rozprostřela křídla obrovská můra. Rozsvěcujeme a prohledáváme chatu. O můrách se říká, že jsou posly smrti nebo převtělené duše mrtvých, které dosud neodešly.
O čem jsem nikomu neřekl: Nad ránem, když všichni konečně usnuli, jsem vyšel z chaty ven do kadibudky na okraji lesa. Dveře na ni jen tak volně visely a dřevěná zarážka byla vylomená. Nic naplat. Dobrou chvíli jsem tam jen tak seděl, pozoroval hvězdy a poslouchal řeku, která už zase bezstarostně šuměla, než jsem si všiml zvířete, které najednou stálo přede mnou. Nejdřív jsem si myslel, že je to liška, ale pak nadšeně zavolám: „Ahoj, kámo!“ Byl to pes – navíc my dva už jsme se znali: pomohl jsem mu z díry, do které jsem se propadl tam na hradě… málem mě při tom pokousal. Zvíře mě tiše pozorovalo, bez hnutí, bez náznaku emoce, jak připomínalo jedno ze skalisek v okolí hradu; pak se otočilo a rozběhlo k lesu. „Počkej!“ Natahuji si tepláky a běžím za ním. Nedbám na bolestivé pády a škrábance od větví: kdykoliv se sbírám ze země, zastavuje. Vzdávám to až pod hradem, kde jsem ho definitivně ztratil.
Ráno předčasně balíme a odjíždíme. „Už ani minutu!“ prohlásila rezolutně máma. Pozoruji ubíhající krajinu za oknem naší napěchované červené Lady, ségra na kožené sedačce vedle mě si dělá poznámky do cancáku a máma zarytě mlčí. Proč už musíme jet? Bylo tady krásně… ale tak nějak tuším, že náš odjezd má závažnější důvod.
Před pár dny jsem si nechal z jednoho antikvariátu poslat knihu s legendou o Červeném mnichu. Podle ní sídlil na Pustém hradu bohatý řád bojovných mnichů, který se utápěl ve zlatě. Jedl ze zlatých talířů a pil ze zlatých kalichů. Kvůli červenému kříži na bílých škapulířích se jim říkalo červení mniši. Jeden z nich se zamiloval do prosté mladé dívky z blízké vesnice, která široko daleko proslula svou krásou, a slíbil, že ji ochrání před starým a ošklivým ženichem, kterého jí proti vůli vybrali rodiče. Nakonec se rozhodl ukrýt ji na Pustý hrad, ale když dívka zjistila, že ji červený mnich chce pro sebe, vysmekla se z jeho sevření a těsně před hradem skočila z koně do propasti. Kůň se přitom smekl a shodil mnicha ze sedla; tomu však zůstala noha ve třmenu, a tak ho splašený oř táhl přes skaliska až do hradu, kde zůstal ležet mrtev. O té doby se povídá, že tajemný mnich hlídá na Pustém hradě poklady svých bratří, bere na sebe různé podoby, ve kterých zastrašuje všechny, kteří by se pokusili k hradu jen přiblížit. Jakási vesničanka, která o dvě století později pomáhala sbírat kameny na stavbu Teplického kostela, propadla do hradního kuloáru a vynesla odtamtud zlaté nádobí. Nevšimla si, že ji od hradu cestou do vesnice sledoval toulavý pes; jakmile překročila práh svého domu, padla na zem mrtvá. Některé záznamy tvrdí, že se čas od času lidem zjevovala prchající dívka nebo červený mnich, který se ji snažil polapit na koni, ale nejspíš už jejich bloudící duše nalezly odpuštění a odešly, protože je dlouho nikdo nespatřil.
Žmoulám v dlani zaprášený kamínek, který jsem si tenkrát z podzemí Pustého hradu přinesl. Vypadá jako zlatý, nikdy jsem si toho nevšiml. Až dopíšu tuhle vzpomínku, při které se probudily mé dávno utichlé erupce na srdci, uložím ho pro jistotu zpět do plechové krabičky… spolu s mým tajemstvím.