Jednou ráno se mi odcizil svět: došla mu slova, kterými mě chlácholil. Na počátku všeho bylo slovo, na konci jen ticho. Měl jsem po krk jeho neustálým převratům na jazyku, nepochopených významů, skrytých úmyslů… až se jeho důležitost beze stopy vytratila. Ale nadával i lid, že bez všech těch postranních kliček, pocitů a vlastních interpretací slova nedávají smysl, a tak se proti nim bouřil, protože se cítil být jejich skutečnou podstatou podveden. Ozvala se mi kamarádka, že nevěděla, co jsem těmi slovy před léty myslel. Prý existují muži poetičtí, kteří říkají – miluji tě, a muži prozaičtí, kteří říkají – chci sex. Všem je jasné, že jde o totéž… ale o co šlo mně? Na každé schůzce jsem jí věnoval 10 000 krásných slov, jejichž významy byly jedinečné. Jí však stačila slova pouze dvě – plyšová, opakovaná do zbláznění, jako droga způsobující závislost; vše ostatní by si domyslela. Těch 5 bezhotovostních vkladů ve výši 10 000 slov byly dlouhodobou investicí… než se zhodnotí ve tvé mysli, přestane se mi líbit tvé tělo.
Světu dochází slova pro všechny, kteří se neradi opakují. Ale opakování ověřeného je podstatou biologického života, není nutné předstírat výjimečnost, výjimečnost je recesivním genem slepé vývojové linie lidské evoluce. A jak je to s dlouhověkostí? Kolik životů si může člověk zopakovat, než mu dojdou slova? Na počátku všeho bylo slovo, na konci jen ticho.
