Je to pár dní, co mi na Instagramu napsala jedna holka ze Švýcarska, že viděla Arminia v mém podání a že se jí líbil nejvíc ze všech dosud zfilmovaných. O měsíc dříve mi psal Armin z Německa a poděkoval mi za ztvánění role. Jak bývá mým zvykem, zasmál jsem se, pochybuji o všem, nerad se na sebe dívám, odjakživa jsem svým největším kritikem a roli germánského superhrdiny, který porazil Řím v Teutoburské bitvě, jsem v době natáčení prožíval spíše jako svůj vlastní rebelský stín. Do postavy Arminia jsem se ponořil v podobě vzpomínky na dávnou reinkarnaci a temné pudové energie mě ovládaly natolik, že když jsem ve volném čase chodil s kamarádem velvyslancem do kavárny cafe-cafe, mnohokrát jsem se přistihl, jak koukám na holá, pulsující a navoněná hrdla hostů očima divokého zvířete – jen se zakousnout. Měl jsem tenkrát do krve rozedřená lýtka z jízdy na koni a kostýmy prosáklé betadinem. Souboje jsme trénovali s milimetrovou přesností, ale i tak bylo občas těžké vstát ze země. Co víc. Kromě Česka a Malty se stěžejní části příběhu natáčely v autentických lokacích Teutoburského pralesa, tedy v místech, kde se skutečně historicky odehrály, ale to už jsem i já byl skutečným Arminiem (s tím rozdílem, že na mě v hotelu čekala horká vana). Film obletěl celý svět v podobě dokudramat: Kampf um Germanien, Arminius-Enemy of Rome, Germania: The Battle Against Rome, Války proti Římu, a i přestože jsem nebyl uváděný v titulcích, fanoušci si mě našli. V průběhu deseti let jsem dostával dopisy z Evropy, Guatemaly, USA, Kanady a jiných destinací. Na většinu z nich jsem nikdy neodpověděl. Nebral jsem to moc vážně, sláva mě nikdy nezajímala. Když se dneska dívám na svět kolem sebe, připadám si jako cizinec v tom neustálém zápasu o pozornost. Vlastně začínám reflektovat všechny ty zprávy teprve až teď – po letech. Pokud něco prověří čas, je to nejlepší ocenění, jaké si můžeme přát… bez ohledu na skutečnost, jestli se jedná o film, hroudu zlata nebo obyčejná přátelství.
