Zamávám vlaku, který má bezmála dvě hodiny zpoždění. Sedí v něm obě holky, které sociální sítě nesprávně vyhodnotily jako mou ženu a dceru. Opřu se o káru před podchodem a dokouřím půlku cigarety, kterou jsem načal na perónu; nesmí se to, ale starý nádražák jen mávne rukou a zapálí si taky. V bílém BMW, zaparkovaném kousek ode mě, se zalesknou zlaté řetězy dvou pasáků, kteří nehnutě a ostře sledují vlaky. Do přítmí parkoviště, osvětleného žlutými neony obchoďáku, se vyrojí několik desaturovaných postav. Stín jedné z nich se doplouží až ke mně.
„„Čekáš dlouho?“ složí mi pod nohy sportovní tašku. „Kouříš?“ Pobaveně pozoruji drobnou blondýnku se složitě spleteným drdolem v džínové sukni a černém topu, jak obejde auto a usedne na místo spolujezdce. Hodím její tašku dozadu a s úsměvem Muže z Acapulca usedám za volant. Vyčkávám, co bude dál. Ona se zamračí: „Můžeme jet?!“ Pozoruji její přesvědčivý výraz – je pěkná, ví o tom, ale její krása nedává prostor pro fantazii. „A kam?“ pousměju se. „Svibice!“ Stiskne ve rtech sponku z rozpuštěných vlasů. Nechci kazit zábavu, a tak se dál neptám. Nejspíš nějaký instagramový prank. Kdepak asi má skrytou kameru?
Po kilometru tíživého ticha mě přepadne ještě tíživější ticho podezření… to bílé BMW, pasáci – že by prostitutka?! Najednou mi připadá dost mladá. Když se otáčí dozadu a přehrabuje v tašce – co v ní asi má… drogy? Perverzní nádobíčko na nenáviděné mužské dominátory? Prasečí masku, kuchyňský nůž, hydroxid sodný na rozpouštění lidských těl… veganský steak?
„Padesátka!“ vytrhne mě ze zamyšlení. „Prosím?“ „Je tady padesátka!“
Povoluji neurotický kotník na pedálu. Významně si obtáhne rty rtěnkou, kterou vylovila z tašky: voní po sladkých bonbónech. „Manželka odjela?“ Podívá se do zrcátka. „Viděla jsem vás na nástupišti – krásná rodinka.“ Byla v tom vlaku! Nervózně se zasměju: „Hele, nerad bych… “ „Teď doprava.“ přerušuje mě. Pokouším se navázat: „Chtěl jsem říct…“ „Tady zastav!“ Suše polknu. Vyskočí z auta, „díky!“ Za zády mi zaklapnou dveře s celou mou imaginací odřízlou venku a uvnitř zůstane jen její lichotka: „Hezký parfém!“ Ve zpětném zrcátku sleduji, jak si hodí tašku přes rameno a odchází. Prostě jen tak – bez vysvětlení, bez katarze. Si dělá prdel? Vystoupím a volám za ní: „Nejsem žádný Uber!“ Její vztyčený prostředník místo odpovědi zmizí za vchodovými dveřmi paneláku. Koukám, že instagramové manýry přece jen dorazily už i na vesnici. S jistou úlevou si zapálím cigáro a ironicky ji napodobuji: „Hezký parfém!“
Ve svých zápiscích o osudových setkáních jsem si posledně pokládal otázku, proč mají ženy tak málo fantazie. Tuto poznámku jsem opravil na: Některé ženy mají až příliš velkou fantazii, ovšem ve chvíli, kdy to zjistíme, bývá už zpravidla pozdě.
