Když mi bylo 17 let, táhli “bizoni” beskydskou plání. Vlci tenkrát strhli ovci, ze které mi bača usmažil čerstvá játra na medvědím česneku – a protože ani jeden z nás toho moc nenamluvil, jen jsme tiše seděli, poslouchali ševelící oheň a koukali na hvězdy.
Oprášil jsem promítačku s rokem výroby 1974, z mé tajné skrýše – skříňky s dvojitým dnem – vytáhl cívku s 8 mm “celuloidem” a ze sklepa přinesl stativ se stříbrným promítacím plátnem. Má skeptická povaha zaprotestovala, že to bude ztráta času, neboť filmová technika podléhá pomíjivosti, a že plátno bude připomínat Rumburakův cestovní plášť, prokousaný od myší… avšak má pragmatická povaha požadovala důkaz. Na rozdíl od digitálních páskových kazet, které už dnes není jak přehrát, protože většina mini DV kamer dovršila svůj životní cyklus, tahle normalizační klasika se o čas nestará. Stroj zachrastil, vydal důvěrně známou vůni tepla, spáleného prachu a gumy, a jeho oko se rozsvítilo pronikavým pohledem Golema – čekajícího na rozkaz. Sedím v tichu setmělé místnosti, venku se střídá dubnový déšť se sněhem a kinematograf přede jako naše stará Rozina, když se mi otírá o nohy. Podle pověsti se Golem oživoval magickým šémem, což vychází z kabalistického přesvědčení, že boží stvoření lze zopakovat vyslovením správné kombinace písmen. Místo šému jsem do soukolí golemových útrob vložil nový gumový řemínek – načež se venku zablýsklo a prudký závan větru otevřel okno (minulosti). Mým prvním přáním bylo zopakovat stvoření, když mi bylo 17 let! – Ano, ten princ na bílém koni jsem já. Pokai-mu!