Řeknu to rovnou, nemám rád turistické cíle, mám rád reálný život, nerad potkávám v horách lidi, mám rád tajemství, nepotřebuji zažívat to nejlepší, chci zažívat opravdové. Šlapeme s kámošem do kopců a je to vlastně poprvé, co nejdu sám; pořád žvaní. Je naštvaný, že jsem k místní krajině lhostejný, že jsem zmlsaný, a tak trochu má pravdu. Ani jsem si nevšiml, že se na planině otočil vítr, strkám zeboucí dlaně do kapes a vyhlížím, kudy obejdu dešťové tůně v hřebenové cestě roztrhané vojenskou technikou. Ale nejsem jediný, kdo se o to pokouší. Ozve se prasknutí, nepozornost se nevyplácí, snažím se rychle zorientovat, přede mnou vystříkne voda. Ohlédnu se za kámošem, abych ho varoval. Tři majestátní těla, ukrytá ve vřesovišti, si mě bojovně měří: jejich nozdry nasávají studený vzduch, ale nic necítí. Stojím proti větru, v jehož přerušovaných poryvech je slyšet tlukot našich srdcí, hledíme na sebe ony a já – přemýšlím, jestli jsem si vzal ráno prášky. Nepatrný pohyb a křehce nastavená rovnováha se bortí. První laň se nečekaně odrazí a skočí do vody, prudký výstřik zakryje její tělo, a hned za ní druhá, která zmizí ve vodě až po břicho, pak další, voda stříká a překrývá vyplašené frkaní jejich krásných lahodných chřípí. Je po všem. Nestačil jsem ani vytáhnou foťák. Pomalu si utírám mokrou tvář jako klaun po zásahu dortem. Kámoš mlčky pozoruje mé oči, které si celý zážitek natočily na 120 filmových okének za sekundu a teď si ho zpomaleně přehrávají, usmívá se, už v nich nevidí lhostejnost.
