Do nového roku s čistým štítem!
Dostáváme se do horského sedla a v náporech chladného větru si nazouváme mačky. Dlouhé povánoční tání speklo sněhovou krustu na hřebeni do nevzhledně okoralé polevy, ale není na výběr. Za pár dní se oba rozprchneme do světa filmu – každý v jiné zemi – a sníh už možná do konce zimy neuvidíme. Měním si rukavice promočené ze slow-mo výstupu po vyplazených jazycích vodopádů plivajících gejzíry vody jako velryby na Špicberkách. Nejdřív jsem se pod nimi chtěl vykoupat po vzoru otužilců na sociálních sítích, ale nakonec jsem ten nápad zvrhl jako pitomost. Teď jsem rád. Hřeben nám to dá sežrat i bez vylomenin na instagramu a než bychom se dostali do údolí k vytopeným auťákům, budou z nás kusy transatlantického ledu. Loni jsme vzali ztečí vrchol jižní stěnou, letos si ho chceme vychutnat ze severu – máme čas a k tomu nečekanou společnost: Hned za hranicí lesa se na nás nabalily zářící dévy(i). Tato božská stvoření se bujaře natřásají nad našimi hlavami a malují blankytnými křídly vlnících aureol po obloze hanbaté obrázky, rozdováděně se smějí a oslepují nás slunečním světlem. Tak nějak jsem si zvykl, že už to nejsem já, za kým běhají holky, a koukám raději pod nohy. Za mnou to občas žuchne – mládí pohlcené euforií radostně tančí a propadá se po pás ve sněhu. Jak tohle dopadne?!
