Vždycky, když se dostaneme k horám, jsme jak smečka loveckých psů, která se rozběhne po stopě. Všechny ty abstraktní vrstevnice v mapách, podle kterých plánuji cesty, nabývají cynických podob něčeho, co už dávno známe, co už jsme mnohokrát zažili. Přesto běžíme a skoro se vzrušením nedotýkáme země, která decimuje naše síly neúprosnou gravitací. Měli jsme v plánu tatranskou Orlí stezku, ale na štítech leží ještě sníh, promočený krví chlápků, kteří se zřítili při sestupu na polskou stranu. Je krásný horký den, ptám se proč máš v báglu péřovku a ty na to: „Vždycky jsi mě učil, že nemám podceňovat hory.“
Ani nevíš, jakou mám radost; jen kývnu nevýznamně hlavou a udýchaně pokračujeme vzhůru.
