S oblibou se říká, že lépe už bylo. V dětství byla tráva zelenější atd. Ale taky se říká, že je to jen iracionální nostalgická vzpomínka na mládí.

Po mnoha letech jsem se vrátil na Hruboskalsko v Českém Ráji, kde jsem absolvoval své první lezecké cesty. V tom rozhodnutí byla jakási zarputilost, protože blbější načasování jsem si nemohl vybrat: Začaly prázdniny, byl prodloužený víkend a já se už měsíc nemohl zbavit úporné bolesti zad.

Značka – přelidněno. Po skalních kuloárech šplhají batolata jako po žižkovské věži, maminky, toužící po instagramové pozornosti, vášnivě fotí, vzpomínaje na dobu, kdy ještě neměly široké boky a vrásky, se kterými si dnes poradí už jen umělá inteligence. Přelidněno. Mimo turistické cesty ve skalních městech s přístupem pouze pro horolezce se pohybují rodinky, pipinky, děťátka, babičky, rohlíčky, ušáčci, plyšáčci. Hranatý testosteron s katalogovou blondýnkou, hledající svou dávnou tvář, se snaží vyškrábat do skály monogram, avšak když zachytí můj pohled, natlačí vydrolený písek zase zpět.

Lezeme mou oblíbenou stěnu na Mariáš. Parťák je fyzioterapeut. Noc před tím mě pořádně prokřupal, a tak si zajistil, že nebudu jen hloupě čumět. Tahle euforie ale netrvá dlouho, skále jsou mý záda u prdele. Buď chceš lézt, nebo ne – na výhody pro nemohoucí si příroda nehraje. Pokoušíme nastoupat do obtížnosti VIIIc s pamětní bronzovou destičkou kluka, který to nedal. Bylo mu 20. Ale já jsem pořád tady a po tváři mi stékají první kapky deště.

Koupaliště. Normalizační bazén s věčně špinavou vodou. Nafukovací tobogán, po kterém kloužou děti. Rodičové, cyklisti s pinďoury vystrčenými z vyztužených legín, turisti, snoubenci, duchové z lázní, které zavřely před 20 lety – všichni mají svůj dres, aby bylo jasné, ke komu patří – ale protože prší, mačkají se společně pod stříškou terasy zdejšího bistra. Na té terase jsem před léty sbalil jednu holku. Rozdali jsem si to v autě – pak jsem ji odvezl do kempu a už jsme se nikdy neviděli. Pršelo i tenkrát.

Klondike – tak vypadá kemp v Sednihorkách. Z původní rozlohy se rozrostl na trojnásobek, zatímco místní rybník se zmenšil. V jeho prostoru se pohybují golfová vozítka.

Je rozhodnuto. Dnes spíme na Vidláku a Věžáku – romantickém místě, kde se natáčel film Jak dostat tatínka do polepšovny. Ale nějak tu romantiku nepoznávám. Stanový kemp je přeplněný karavany a slavná hospoda obtočená výstražnou červenobílou páskou. Zavřela před 5 lety. Místo ní stojí uprostřed parkoviště novostavba bistra, předstírajícího pohádkovou roubenku. Neřešitelná situace pro budoucnost, ale na tu dnes nikdo nemyslí. Zavírají v sedm – je 18:39. Dobrá, třeba to vyjde v Prachovských skálách.

Bloudím mezi místními provozovateli kolotočů a ukazuji jim na mobilu fotku s opuštěnou romantickou pláží divokého rybníka – pořízenou před několika lety. Nedokážeme se shodnout, kde přesně to bylo. V hospodě na hrázi začíná diskotéka. Dylinky, kudrlinky, Harry Poterové s pytlouši, mastňáci, cityboyové, povadlí klobasáci, pohupující se Travoltové neurčitého věku. Dáváme večeři a prcháme do skal. Nevadí, že prší, nevadí, že je tma, nevadí vůbec nic – jen vypadnout z tohohle úžasného zábavního bordelu, který si nesmíš nechat ujít.

Když konečně postavíme bivak, nemůžu dlouho usnout. Ano, kdysi bylo líp – jenže tahle noc bude dlouhá, stejně jako Dlouhá noc Helenky Vondráčkové, která sem duní z kempu za milosrdného šumění deště, řízlého chrápáním mých unavených parťáků.