Včera jsem si všiml, že mám dva stíny. Jeden krátký, sytý, který se mi pořád plete pod nohy a druhý dlouhý, nejasný, směřující někam do dálky. Ani nevím, kde se vzaly a jestli ten krátký, sytý teprve roste a sílí, zatímco ten dlouhý, nejasný stárne a mizí nebo jestli je to naopak. Pro jistotu jsem se ohlédl, ale na setmělé cestě, mizející mezi lesem a poli, nebylo živé duše. Tím nechci říct, že jen živé duše mají své stíny. Mají je však mrtvé? Vědecky vzato je ke každému stínu zapotřebí světla, dva stíny tudíž potřebují dvě světla. Na ruce mi svítí běžecké hodinky. Přemýšlím, jestli může stín vrhat stín. Pudově se snažím kratší stín přeskočit, abych o něj nezakopl, – ten delší mě při tom s pobavením pozoruje. Mrazí mě při pomyšlení, jestli to všechno nemá něco společného s Obrazem Doriana Graye, který čtu po nocích, ale mrazí mě i drobný pichlavý déšt, který se mi rozlévá po ramenou. Jsou ty stíny mým obrazem nebo jsem já obrazem těch stínu? Jisté je, že já jsem ten, kdo na rozdíl od stínů stárne, je však také možné, že stárnou jen ty stíny – schází však tlačítko “obnovit”. Uhýbám z cesty do lesa a při tom zamýšlení si neuvědomím, že po několikadenním tání bude rozvodněný potok. Potok je rozvodněný. Opatrně našlapuji na kameny splývající ve tmě s vodní hladinou. Tmavější než vodní hladina jsou už jen kamenné bloky tvořící hráz jezu. Ale možná je jen tmavější vodní hladina přetékající přes kamenné bloky. Cítím chlad čerstvé vody, která mi naplňuje tenisky. Čert vem vodu! hlavní je neuklouznout a neskončit pod jezem. Sbírám odvahu ke skoku do tmy, která mě dělí nebo spíš spojuje s protějším břehem. Odrážím se. Vnímám světelkující hřebeny vlnek, které doutnají jako rozsvícené město, nad nějž mě z kluzké runwaye vynese přetížený boeing, i radost nad tím, že se mi nesmýkla noha. Z nedalekého rybníku vyplašeně vzlétnou kachny…
Na druhém břehu jsem se otočil a vidím, jak můj stín odnáší voda. Vypadal zkroušeně a vyděšeně. Nemohl jsem pro něj nic udělat a o jeho přátelství jsem se neprosil. Omamná energie skoku do nové etapy zastřela dojemný pohled na to, jak rozplývající se stín polyká vodu a jak se jeho nesourodé tělo zmítá v divokém proudu minulosti. Tady, na opačném břehu, jsem se cítil volný a lehký, jako se cítí člověk bez stínu. Kolem proběhlo stádo srn a nabídlo mi, abych se připojil k lunetickému běhu po širých pláních. Chci si s nimi udělat společnou fotku, ale vyplaší je světlo z mobilu. V zamyšlení vybíhám na cestu a jak se blížím k první rozmazané pouliční lampě, objevuje se náhle nový stín. Je mladý a silný, a snaží se mi podrazit nohy. Není snadné se jej zbavit, ale naštěstí je jen jeden. Snažím se jej přeskočit. – A nebo je to ten starý?