Oddechujeme u rozcestníku, odkud vedou dvě cesty – jedna široká turistická na místní vysokohorská plesa a druhá – nenápadná, stoupá strmě vzhůru pod feratový hřeben. Je vedro, ale s tím jsme počítali, nepočítali jsme se zpožděním, které způsobí, že po několik příštích hodin bude do nás nemilosrdně bušit slunce v otevřeném kamenném moři skalního kuloáru bez možnosti úkrytu ve stínu čehokoliv. Kéž by se člověk dokázal ukrýt alespoň ve vlastním stínu jako v životě. Těch pár litrů vody v batohu, co jsme považovali za zbytečný luxus, se začíná jevit skromně. Čekáme na naší parťačku, která se někde zasekla. Zvoní mobil, ale vzápětí skončí síť. Přichází – nevěděla jsem, kam jste odbočili – omlouvá se. Ptala jsem se lidí u vodopádů, jestli nepotkali dva vysoké kluky. Nevybavovali si. Říkala jsem jim, že jste v černém. Nic. Pak jsem dodala – jeden z nich měl bílé vlasy – a oni: Ááá, toho jsme viděli, odpovídají. Šli přímo nahoru!
Jsem lední medvěd na poušti. Glogerovo pravidlo tvrdí, že se teplokrevní živočichové směrem k pólům zvětšují, protože velké tělo lépe reguluje teplotu a jsou světlejší, aby se tolik nepotili. Já se ale potím dost a pod bílými vlasy mi rudne pokožka. Připomínám jahodové Magnum s bílou polevou. Jakýsi pomatený básník napsal, že lední medvědi bělají stářím. Upřímně jsem se tomu zasmál… i když si teď říkám, že na tom něco bude.
