“Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”
V každé kráse je kousek strachu, v každé extázi kousek smrti. Pusť si do sluchátek hudbu, která tě zbaví pout, a proleť se jedním starobylým krchovem – protože u nás se hřbitovům říká krchov – všímej si dovětků a přemýšlej, kam až může “nespoutaný” v tobě. Píše se rok 1647, je podvečer, mezi stromy strmě zapadá slunce a otevírá jinosvěty všem, kteří tímto současným světem jen procházejí.
