Házím si na záda bágl, beru běžky a vyrážím do hor. Je silný mráz a třebaže až na hřeben běžím, neobejde se to bez péřových palčáků. Ostrý vzduch tlačí na hruď jako dítě, které se bojí samo v pokoji, a ochrnutá příroda puká v krátkém poledním slunci jako přecpané břicho při nádechu, než jej opět sevřou kalhoty ledu. Je to můj poslední výlet před návratem do Prahy, a vše je tomu podřízeno. Ignoruji skřípění lyží, jejichž skluznice hoblují kameny ukryté v ledabyle navátém sněhu, i to, že běžky pod nánosem starého vosku podkluzují, takže se jízda na nich stává zvláštní směsicí antagonismů zadrhávání a podkluzování. A aby toho nebylo málo, když jedna lyže zadrhne, druhá obvykle podklouzne a naopak, ale není výjimkou, že zadrhnou i podklouznou obě. Prostě metafora na chod moderního světa. V důsledku je můj pohyb trhavý a podobá se raným jízdám začátečníků v autoškole, nechybí ani pohled upřený pod nohy a nadávky všeho druhu.
Zaujat výpočtem gravitační konstanty pádu, který musí zákonitě nastat, překročíme-li rychlost „v“ při hustotě sněhu „s“ a sklonu „alfa“, si s nevolí uvědomuji, že tato hodnota již bylo překonána. Sjíždím hustým lesem dolů z hlavního hřebenu a faktor „v“ exponenciálně stoupá, zatímco „s“ se horečně zmenšil.
Zachovat chladnou hlavu je podstatou snižování konečné bolesti, a tak nastává čas vybrat si místo, kde se dobrovolně rozmáznu. Oči mi však přeostřují pomaleji, než bych čekal. Přede mnou něco stojí! … a jak to něco nabývá na konkrétnosti, zadrhne mi lyže a já těžce zavrávorám… Bezmála tří metrákový jelen, který mi zastoupil cestu spolu s laní, mě pobaveně pozoruje. Má mohutné hnědé tělo, které nahání hrůzu o to víc, že se nehne z místa, jako by na mě čekal: nejspíš je přesvědčený, že se rozplácnu o strom dříve, než k němu dojedu, ale když se hektickými přískoky objevím přímo před ním, blahosklonně uhne. S vystrčeným zadkem a otočenou hlavou sleduje mé kamikadze, které minulo cíl. Doprdele, co je to za svět, kde už se nebojí ani jeleni! Cožpak nevidí, že jsem člověk? Prudce brzdím a z běžky mi odlítne kus dřeva, hmatám po mobilu. Ti dva se na sebe významně podívají a několika neslyšnými skoky se propadnou hlouběji do lesa, odkud pozorují, co bude následovat. Předstírám, že vyrážím za nimi, ale všichni víme, že za hodinu bude tma a nějaké společné hrátky typu na slepou bábu nebo Eyes wide shut nepřichází v úvahu. A jak pomalu padá opona a ani jeden z nás netuší, kdo je tady divákem a kdo hercem; nemáme totiž pop-corn. Rozhodne to až ostré zakvílení nad mou hlavou: na červeném nebi prolétá klín velkých opeřenců směřujících na sever – první proráží vzduch – blázni! Já mizím do tepla.
O pár hodin později jsem už v údolí, je tma a teploměr v autě hlásí -17°. Studená voda z termosky, kterou jsem po horlivém polknutí vykašlal na palubku, se během několika vteřin mění v led. Zajímalo by mě, co si o mně ten jelen s laní asi teď povídají. A co to po mně pokřikovali ti opeřenci?! Možná se přišli jen rozloučit… jsou to přece kamarádi. Kamarádi z hor.