V hlubokých lesích planety Nespoutaný se nachází droga, která prodlužuje lidský život a vyvolává u svých uživatelů mimořádný psychický zážitek. Říká se jí koření nespoutanosti.
V moderním životě je jen málo situací, které člověka přibližují k vlastní podstatě. Existuje pořekadlo, že když dva dělají totéž, není to totéž…a není to totéž, jako když to dělá jen jeden. Horolezci o tom vědí své, proto používají slovo „morál“ k označení psychicky náročných výstupů, pro jejichž překonání nestačí jen výkonnost nebo technika, ale je nutná odvaha a chladná mysl. Lidská psychika totiž dokáže udělat i z malé cesty do neznáma dobrodružnou expedici – pokud ji absolvujeme sami, pokud jsme odkázání sami na sebe. Čím více se při tom dokážeme obnažit a poddat – vystavit neznámému, které nás přesahuje, tím silnější jsou vnitřní proudy, jež námi prostupují. Abstinence těchto mimořádných pocitů mě opět vylákala na medvědí stezku, ačkoliv bylo už od počátku jasné, že se v čerstvě napadaném bezmála půl metru sněhu ke svému cíli možná vůbec nedostanu. Před rychlým vyčerpáním mi nepomohly ani běžky, které teď mizely ve sněhu jako prsty v mouce, mnohdy až ke kolenům, a udržovat špičky „nad hladinou“ připomínalo krok-sun-krok v tanečních. Brzy mě přepadla pochybnost: proč tohle všechno? Jenže nohy pode mnou se s jistým fanatismem neustále posouvaly a můj vnitřní dialog je nezajímal. Neznámá droga mi rozetřela duhovky v hmoždířích očí a tehdy jsem uviděl podivnou značku v čerstvé kůře smrku. Přede mnou se rozprostíralo medvědí království, jehož hranice byla zřetelně vydrápaná do teritoriálních heraldiky pohanského sloupoví, zahaleného sněhově bílými prostěradly jako rozpárané trupy na pitevně. Byl tady! – můj medvěd – ještě před sněžením. Mlha mě sevřela do tiché samotky vlastního dechu. Byl jsem tady i já… a ta droga, která mě k němu přitahovala jako rituální oběť k aztéckému veleknězi. Kontrolně přepočítávám cestu potřebnou k návratu a připadám si jako umanutá navigace v autě. Díky mlze se stmívá mnohem dřív, srdce vysílá poplašné signály, ale cosi mě nutí pokračovat… splynout. Doba návratu splynula s dobou tmy, přesto pokračuji. Zmatená družice, plivající o překot GPS, mě navádí pod vrchol hraniční hory: ve vesmíru nastala chyba, která se na Zemi – unavené gravitací – neodpouští. So long, huňáči… mám toho plný kecky!
