Danieli, počkej! Otáčím se a vidím, jak ke mně po chodníku dobíhá usmívající se tmavovláska v leopardím kabátu. Chtěla jsem se tě na něco zeptat, pokračuje udýchaně. – Leoparda? Pomíjím skutečnost, že netuším, kde se tady vzala: Na co? Leoparda po mně shlédne hnědýma extatickýma očima, ze kterých jsou ve chvílích potěšení vidět jen spodní půlky. Ty na mě pořád myslíš, že? – neztrácí čas. Zrozpačitím: Jak to myslíš, že na tebe myslím? Setře si sněhovou vločku, která jí uvízla na řasách: Že mi pořád píšeš! – Přemýšlím. Naposledy jsme si psali před několika měsíci. Asi to pro tebe neskončilo – pokračuje triumfálně. Ve skutečnosti si nevzpomínám, že by vůbec něco začalo, jenže extatické oči Leopardy očekávají potvrzující odpověď… trpělivě a sebejistě mi dává na čas jako učitelka povzbuzující k zopakování věty, kterou mi před tím vyhláskovala.

Tenké struny naladěné na láskyplná slova, které se snadno rozladí a prasknou, nebude-li se na ně hrát podle správných not. Přestěhovala jsem se… bydlím teď kousek od tebe. – K příteli? – Rozešli jsme se. Chtěla jsem jen vědět, proč mi pořád píšeš… přijde mi to zvláštní. Opakuji se. Vždycky jsem si myslel, že každé opětovné setkání má v životě nějaký význam, vnitřní zalíbení nebo zájem o druhého člověka, ale teď mám pocit, že je to spíš zájem o vlastní uspokojení. Něco jako vyzkoušení zboží před tím, než jej koupíme na internetu. Reaguji svým obvyklým způsobem: Přátelé si píšou… ale stačí říct a už ti psát nebudu. Překvapeně mlčí. Naznačuji pohyb směrem k tramvaji: Promiň, budu muset běžet… Pozoruji lidský shon za okénkem. Tak to už je třetí sousedka, která v milionové městské džungli bydlí pár metrů ode mě, ale jako bychom žili na jiných planetách. Je to už dávno, co mě přestaly meziplanetární lety bavit – všechno to nekonečné domlouvání, prostoje a plýtvání časem, až se můj akční radius omezil na bezprostřední okolí bydliště. A myslíte, že se tím něco změnilo? Ani náhodou. Tehdy jsem točil televizní reklamu, ve které ke mně sousedky chodily pro cukr. Bývala to běžná praxe a často i zámínka k setkávání, ale to už neplatí. Dnešní vesmír je plný cukru, stači vyslat objednávku a čekat. Čim silněji upletený bič na křehkou lidskou duši, tím více cukru. Příroda o tom ví své. Chceme-li včele ukrást med, musíme ji nakrmit cukrem – proto ho zkušení chovatelé mají vždy dostatečnou zásobu. Je zbytečné, abych měl cukr doma i já. Honeymoon není mým životním cílem a se skutečnou láskou je to jako s medem – nepotřebuje přislazovat. Jenže bez osudové objednávky jsem jen divoká kořist. Divoká kořist se nenavštěvuje, kořist se loví a lov má svá pravidla. Jedno z nich je, že nelovíme z hladu – doma máme vždy plnou lednici. Na lov se nevydáváme bez řádné přípravy, kořist se pozoruje ze skrytých posedů tzv. “na čekanou”, až si dříve nebo později sama naběhne na mušku. Kořist nesmí lovce zvětřit, a proto se nikdy nesetkávají po větru. Kořist se chytá do pastí a když ne, vem to čert, domestikace je časově náročná a jen málokdy se úspěšně podaří. O kořisti se často domníváme, že je lovcem, a o lovcích jsme přesvědčeni, že jsou kořistí… dokud se neozve „prásk“ a s úděsem zjistíme, že je to naše tělo, které krvácí.