Vyrážíme za úsvitu, máme před sebou dlouhou cestu a v plánu dva vrcholy: tentokrát nelovíme žádné cudné panice jako před dvěma lety, ale otřelé horské matadory sociálních sítí, kteří bezostyšně ukazují své svaly zástupům followerů. Přesto nic nepodceňuji a v báglech máme kompletní výbavu pro lezení i bivakování. Taková jistota se dost pronese, ale to je úděl jistoty. V přítmí hustého lesa volám na parťáka, který šlape za mnou v neurčitém odstupu, a ukazuji mu čerstvou stopu na zemi – medvěd. Vzrušeně šeptá, že ta stopa je větší než jeho vlastní. Má úctyhodných 48. Vytahuji malou pistoli s šesti slepými náboji, jeden jsem vypálil vloni v Tatrách a od té doby jsem ji nepoužil… nebo ano? V duchu přepočítávám, kolik těch mosazných potvůrek mohlo v zásobníku zbýt. Ale to už tíživé sevření lesa povolí stejně jako obavy z nechtěné popularity, a vydáváme se vzhůru pod štíty. Ostré tempo se vyplatilo a v poledne už stojíme na prvním vrcholu. Teplota padá na 4°C a vítr prověřuje naší romantickou víru ve svobodnou volbu. Předpověď počasí se ale nevyvíjí dobře a tak se, přes můj odpor k civilizaci a mnohojazyčným pozdravům sípajícího dechu na pokraji zhroucení, spouštíme do protějšího sedla, odkud stoupá strmý chodník na nejvýše položenou tatranskou chatu pod Rysy, kde máme v úmyslu přenocovat. A náhle jako bychom se ocitli na opačné straně zrcadla: Proudy místních šerpů, nad hlavou nám zakrouží helikoptéra, která zachraňuje zraněnou turistku, a o kousek dál šplhá zkratkou v kamenném moři skupinka „nedělních“ výletníků, podobajících se svatebčanům z Kosturicových filmů – schází jen doprovod dechovky. Když je o chvíli později po jejich nedoceněném výkonu míjíme, sedí vyčerpaně na okraji skály a provinile se usmívají, oprašujíce si roztrhané značkové teplákovky. Naštěstí polknou své ambice a vydají se zpět do svých vyhřátých resortů – horští influenceři z nich holt nebudou (zbývá už jen vlastní talk show). Nad ránem začne silně sněžit. Máme před sebou dlouhou cestu, a tak si nazouváme mačky a vyrážíme do mlhy.
