To prameniště jsem během svých zimních výprav po medvědí stopě už několikrát minul. Bylo to zvláštní místo uprostřed divokých hor, nezamrzající ani v hlubokých mrazech, věčně rozorané kopýtky zvěře. Dnes jsem ale zbystřil, protože jsem si všiml čerstvých oděrek na stromech, podobných těm, kterými si značkuje teritorium můj medvěd; jenže ať jsem se snažil, jak chtěl, nemohl jsem nalézt jedinou stopu – jediný chlup, který by prozradil jeho přítomnost; jen podmáčená a rozrytá země. Nepřehledný terén působil stísněně – polámané stromy, vyvrácené kořeny, neprostupná houští, ze kterých mohl kdykoliv přijít náhlý výpad. A taky že ano: přepadl mě nejasný pocit, že tady nejsem sám – možná to bylo tím, že všude vládlo ticho, to strojené ticho přírody, které téměř vždy znamená komplikace. Brodím se širokým kalištěm k ostrému pahýlu zlomeného smrku, hrozícímu bůhví komu zlověstným ukazovákem. Za ním se nachází půvabná mýtinka, zalitá ospalým sluncem, jehož nadržené paprsky upouštějí vakcíny sedativ, jako vlk upouští pižmo z pod ocasu. Nutím se být ve střehu, zbytky mokrého sněhu prozradily nedávnou přítomnost jelena. Sleduji jeho stopu. Rozdrápaných stromů je čím dál více – je možné, že ty oděrky vykousal do kůry jelen, jenže z poškozených kmenů trčí bodliny větví jako z ježka v kleci, nedokážu si představit, jak by se mezi ně tak velké zvíře dostalo. Zachvátila mě radost: pod stromem na okraji mýtinky leží jelení paroh. Ticho. Opět ten pocit, že tady nejsem sám. Nedávno jsem četl, že v půdě existují bakterie, které mají na člověka terapeutický účinek – po kontaktu s hlínou se cítíme uvolnění a radostní. Iracionálně usedám na zem a pořizuji fotky; vytahuji stativ, abych si udělal selfie s parohem, jak to mají ve zvyku slavní lovci, a postupně zapomínám na svět kolem sebe… A pak to „přišlo“. Ani nevím proč jsem se otočil, ale když jsem se otočil, uviděl jsem něco, co se vymykalo mým dosavadním kognitivním schématům. Jen několik metrů ode mě se zpoza vyvráceného kořene vykolébal asi metr vysoký mamut a za ním se valila malá mamuťátka. Zvíře nenuceně zvedlo hlavu, aby překontrolovalo cestu. Těžko říct, kdo z nás dvou byl více překvapený. Zlomek vteřiny mi vířily hlavou nejasné paměťové obtisky, že by relikt z doby ledové? Přesně totéž nespíš řešil i onen relikt, protože vypadal jako pračlověk, který se vrátil s ručníkem k bazénku, jenž si před tím napustil, a našel v něm někoho cizího. Nervové synapse skenující mou paměť nalezly konkrétní matrici. Bachyně s markazíny – jak se říká selatům divokého prasete, zaraženě civěla. Vůbec se nepodobala divočákům, jak jsem je znal z filmů. Byla vysoká a placatá, měla kly a prosakující paprsky slunce barvily její husté vlasové chlupy do moka, což v zátiší pralesa propleteného odpoledním sluncem připomínalo Burianovu ilustraci z knížek o pravěku. Nešikovně jsem hrábnul po foťáku. Bachyně zhnuseně odfrkla, otočila se na zadních nohách, jakoby si uvědomila, že tahle toaleta je už obsazena, a zmizela i s kvičící selankou. Zmateně se krčím k zemi a jsem naštvaný na své srdce, které mi šplhá do krku. Zítra budu mít herpes… Jako je ráno moudřejší večera, tak i stojící člověk mívá nadhled nad sedícím. Ne však tentokrát. Pomalu se zvedám, kdesi praskne větev a nad hlavou mi vyskočí stádo mamutů, kteří se dávají na překotný úprk. Ještě to neskončilo? Ne! Jedna chyba zapříčinila druhou. Dokud jsem byl proti větru, viděla ve mně „mamutice“ jen neškodného trilobita – nejhorší je dohadovat se s plazícím mozkem – místa je dost, vlezeme se všichni, a obešla mě i se selaty shora, ale jakmile jsem se postavil, donesl se k ní můj pach a strhl se poprask. V neurotickém rozpoložení čekám, až dozní hluk běhu. Strategie je jasná – vydat se po stopách a fotit. S lehkosti vlka vyrážím za uprchlíky; pohybuji se téměř nehlučně a jako indián kladu mokasíny rovně podél stopy, cítím, jak se mi v žilách rozlévá vlčí krev toužící po krvi. Ovzduší zhoustlo do vakua, kroky se podobají levitaci v deformované lahvi, koření nespoutanosti začíná působit, když náhle – ani ne po pěti metrech – se přede mnou ozve výhružné zamručení – dost tiché na to, aby ho neslyšel nikdo jiný, zato dost hlasité na to, aby vyslalo varovný signál k mému hypothalamu. Strategie se mění v ústup. Nedávno jsem četl, že rozzuřený divočák roztrhal vlka… a samice s mláďaty bývají navíc paranoidně agresivní. Pokud ustupujete je důležité neukázat strach, a tak předstírám, že něco hledám. V bludných kroužcích se vracím na své terapeutické místo. Potřebuji si vše rozmyslet. Teprve teď si všimnu trusu, podobajícímu se medvědímu, který se válí kousek ode mě. Ustupuji po větru směrem do kopce. Je ticho. Těžko se mi vzdává, je těžké to nevidět, zavřete oči, odcházím…
Za 15 minut se vracím a schoulím se za strom, odkud mám na své místo s parohem dobrý výhled. Zatím ještě netuším, že jsem to nebyl já, před kým více něž stokilová bachyně utekla. Podívám se na hodinky, je 16:30. Čekám.
