Že mě to auto sleduje, jsem si uvědomil, až když se jeho světlo objevilo na lesní cestě za zákazem vjezdu. Byl jeden z těch večerů, kdy nevidíte na krok: nebe je vyprané v Perwolu a plné pichlavých hvězd, připomínajících halogenové žárovky na stropech devadesátkových bordelů. Do poslední chvíle jsem se domníval, že to jen nějací milenci náhodně odbočili do lesa, aby si našli diskrétní koutek, avšak kužely světel za mými zády se tiše a nevyzpytatelně přibližovaly. Po několikáté se otáčím. Do háje! Co je to za psychouše? Zrovna včera jsem koukal na film o zločineckých gerilách na mexických hranicích, které pořádají krvelačné hony na uprchlíky toužící se dostat přes zelenou čáru do Států. Terén je tady dost nesjízdný, zrychlím běh, ale světelné záblesky reflektorů okrajují mou vyšťavenou antihmotu jako nedopečený kebab; začnu pociťovat nepříjemný tlak obranných reflexů, které zkracují dech a svírají hruď. Příštích 60 metrů rozhodne, jak moc to můj noční follower myslí vážně, lesní cesta totiž prochází suťovitou trhlinou, která je pro většinu automobilových podvozků neprůchodná. Kužely světla, opírající se do mých zad, na chvíli zmizí za horizontem, čehož využiju a prudkým skokem uhnu mezi stromy, za nimiž mám v úmyslu počkat, až auto projede. Tohle safari se mi přestalo líbit. Obří pick-up s pohonem na čtyři kola se bez problémů vyškrábe strží a když se ocitne v blízkosti mého improvizovaného úkrytu, začne zpomalovat, až úplně zastaví. Motor ještě chvíli běží, pak zhasnou světla a nastane ticho… Doprdele! Vážně se mi to děje?! Nejspíš má termokameru. Z mého schváceného těla vzlíná pára, snažím se omezit překotný dech. Vzpomněl jsem si, jak po mně kdysi šli lovci převaděčů na polsko-ukrajinské hranici: měli čtyřkolky a reflektory, kterými prosvěcovali les. Tohle je ale jiné, nedává to smysl. Rychle analyzuji situaci, les je má výhoda jen do chvíle, dokud mě neprozradí teplo mého těla na tetelícím se monitoru, ale dobře – pokud si chce někdo hrát na lovce a kořist, určím si pravidla lovu sám.

Vyčkávám, až cvakne zámek dveří u auta, což mi umožní dostat se nepozorovaně do jeho bezprostřední blízkosti. Nejsem si jistý, jestli už někdo vystoupil, napětí se stupňuje, počítám kolik času uběhlo od posledního pohybu, pak provedu nečekaný výpad. Když se zničehonic objevím před nejasnou siluetou chlápka, který právě opustil auto, vykřikne hrůzou a cosi sprostě zakleje. Prudce mu posvítím čelovkou do obličeje a uchopím ho za paži, na které se klimbá zbraň. “Dobrý večer…. co vy tady?“ Podsaditý sotvačtyřicátník v zeleném kabátu není schopen odpovědi. Vypadá mladě, možná příliš. Nedůvěřivě si prohlížím jeho kulovnici s masivním puškohledem. „Na lovu?“ “ „Ano,“ odpoví s ulehčením.“ „A co lovíte v takové tmě?“ Váhá. „Divočáky“.

Víc toho neřekne, jen mě požádá o doprovod k posedu. Tiše spolu kráčíme tmou na konec lesní cesty, kde se proti obloze rozpívá věžovitý posed s úzkými okénky, který mi vždycky připadal nebezpečný. V divočině se nechávám vést instinkty a žádná šelma mě nerozhodí tak jako představa, že po mně vypálí nějaký snaživý nimrod… nebo pytlák. Napadá mě spousta otázek, ale položím mu jen jednu: „Máte termovizi?“ Něco neochotně zamumlá. „Tak máte nebo ne?“ trvám na odpovědi. „Můj syn!“ zadrmolí a přiloží si k očím binokulár s nočním viděním. Hraje na čas. Mizím tiše mezi stromy, čekám, jestli se za mnou ozve výstřel. Ještě pár metrů a budu zase volný… mezi svými.