Na šestnáctém kilometru jsem pocítil lehkou únavu. Zrovna jsem si pokládal otázku, proč pořád běžím, když se za mnou ozvalo: “Hej, příteli, kam běžíš? Svezu tě kousek cesty!” Ohlédnu se a spatŕím koně.
Udýchaně odpovídám: “Sám nevím… i dítě se rádo rozběhne, aniž ví kam.”
Kůň: “Poběžím tedy kousek cesty s tebou. Přešlapuji ve své ohradě už několik dní a tak rád bych ji přeskočil.”
Běželi jsme dál spolu; překonávali větrné hůrky, sbíhali do měsícem zalitých údolí a skákali přes rozvodněné potoky, dokud se světelkující město pod námi neproměnilo v rozmazané číslice mých fitness hodinek. Bylo 20:07, uběhl jsem 20,07 km a mé boty byly promočené světlem pouliční lampy z nedalekého domova. Otočil jsem se za svým novým přítelem, ale uviděl jsem jen svůj starý stín.
Stín naštvaně: “Rád bych si sedl!”
Zítra mě bude bolet celé tělo.
