Ten den jsem si šel jen tak zaběhat. Schylovalo se k dešti a moře bylo ploché jako zrcadlo. Nasekal jsem spoustu zbytečných kilometrů přes různé ploty a ohradníky – různá rumiště, schovaná za úhlednými zahrádkami s olivovníky, nahoru a dolů, než mě napadlo, že bych mohl navštívit jednu krásku, která se přede mnou obnažovala a na obzoru nestydatě vystavovala pokaždé, když jsem svým mužným stylem krauloval kolem mysu zdejší mořské zátoky. Jmenovala se Monte Olivella. Našel jsem si ji na internetu. Ani dnes přes oblohu jako roztrhané záclony se nezdráhala ukazovat své kypré vyzývavé tělo všem chlápkům i ženským široko a daleko – a došlo to tak daleko, že se na ni zpoza mraků vylezlo podívat i slunce.

Zapálený Slunečník nic nedbal na to, že s sebou nemám vodu na zapití, a dával mi to sežrat. Bezúspěšně. Nic nepomohla ani uzavřená přístupová cesta do hor, obstavená bytelným plotem z ostnatého drátu, o který jsem si během přelézání roztrhl elasťáky značky Nike. Ale my Češi si z roztrhaných Nike nic neděláme. Když Olivella pochopila, že “po ní jdu”, okamžitě zahalila svůj pahorek něžným závojem tlakové níže. Můj tlak se ovšem zvyšoval s každým zakopnutím v nových běžeckých adidaskách za 4 litry o ostré kameny, trhnutím nebo zvrtnutím nohy v naprosto nemožném skalnatém terénu, který byl pro tuto nadmořskou výšku poněkud ukvapený. Tudy bych chtěl jít ve tmě! Ale pojďme to zkrátit: nahoru jsem se hrabal 3 hodiny, mezitím jsem se chtěl asi 3x vrátit. A co na to má vyvolená Olivella? Dala se na útěk! Tedy žádný vlhký kapesníček, kterým by otírala zpocené čelo svého hrdiny. Hovno… a těch tady bylo skutečně nepočítaně, a taky cinkání zvonků; že mi z častého plavání natekla voda do ucha bylo vlastně vysvětlením. Na hřebeni mě však čekalo velké zklamání: vysněný vrchol Olivelly se vytratil neznámo kam a místo něj další plot, tentokrát elektrický, a pak že nemá Evropa dostatek energie! Bohužel i ta moje, která byla vystavena místnímu green deal-u, umocněnému předchozí solární ochablostí, rychle docházela, a to bez jakékoliv naděje na brzké doplnění. Dealuji situaci (jak říkají američtí kolegové) a vítězí myšlenka na návrat. Olivella si oddechla, až mi to rozcuchalo vlasy, jenže… po dvaceti krocích se otáčím a vracím – jsem přece nespoutaný a ten se nikdy nevzdává – koneckonců všechno je prý jen energie, takže nejspíš i to, že žádnou nemám! Olivella vykřikne jakousi nadávku a zní to jako hromadná žaloba sojky chocholaté proti netopýrům, že už nepřenášejí covid jako za starých časů. Váhám – nic se nemá přehánět, – znova se otáčím a jdu dolů. Šťastná Olivella mi na rozloučenou mává láskyplně korunami stromů a slunečník mi přátelsky osvítí cestu domů k moři, jenže… po chvíli se zase vracím a překonávám ohradník. Začne se prudce stmívat a Olivella se naposledy pokusí vymanit z mého dotírajícího sevření několika hrůzostrašnými hejkalími skřeky z útrob lesa – za hodinu už bude všude tma a nemusím ti říkat, co to v horách znamená! – za hodinu už však leží v mé náručí a do toho nám zvoní svatební zvonce bílých krav.

Celá tahle podivná kamenitá planetka jménem Monte Olivella, na níž nelze ustát pro její příkré srázy, je prosycená plodností. Voní tady šafrán a prohánějí se zde stáda šedo-bílých turů, podobných obláčkům. Jejich telata, kterým v kopci ujíždějí nohy, se drží za tepající vemena matek, jež jsou naběhlá křečáky mléka… a já celý den nepil! Říká se, že každému činu předchází myšlenka, avšak cynicky špičaté rohy místních krav křížených s kamzíky jakékoliv myšlenky vylučují. Žárlivec slunečník se schoval za mraky, odkud nás voyersky pozoruje, ale jeho odraz je vidět na hladině moře. Aby bylo jeho utrpení dokonalé, přivádí mě pokořená Olivella o několik minut později na vrchol.

Nadešel čas Slunečníkovy pomsty. Můj návrat ve tmě byl spíše rychlý – po několika pádech a odřeném zadku jsem se vykutálel o několik set metrů níže mezi nic nechápajícím skotem, který se mezi skalisky uložil k spánku. Přemýšlím, komu všemu bych na smrtelné posteli poděkoval a řekl, že jsem ho měl rád. Na seznamu byla má ex-přítelkyně. Než tuhle věc dořeším, uběhne další hodina a dostávám se k dolní uzávěře, při jejíž překonávání si roztrhnu elasťáky i na druhém koleni. Tak hlavně, že vydržely kotníky už tak těžce zkoušené místními moucho-komáry (člověk by měl umět ocenit toho, kdo ho podrží, i když mu zrovna lítá hlava v oblacích). Je osm hodin SEČ, mladí lidé v přímořském městečku, kam jsem právě dorazil, vycházejí do ulic na drinky a já se nakládám do místní kašny – no byla to spíš fontánka, ale kdo by teď řešil obyčejnou vodu.

+3

0
Komentář/Commentx