Často se mi stává, že něco napíšu a dříve nebo později se to přihodí. Tak jsem před svým odjezdem do Prahy psal o zániku našeho rodného domu a když jsem opouštěl ten současný, všiml jsem si, že kosí hnízdo s čerstvě narozenými ptáčaty, které jsem před pár dny fotil, bylo zničené. Z pěti opeřených – teď už vidomých – rošťáků, zbyl jen jeden – a i ten se chystal opustit svůj domov jako já. Netuším, jestli křehká stavba jejich přerostlá těla neunesla – jestli noční liják nerozpustil jejich rodný koš jako dno papírového pytlíku – nebo jestli je v noci nenavštívil nezvaný host; každopádně byli pryč a s nimi zmizelo i hnízdo. Tak jsem i já po návratu do mého pražského bytu zjistil, že mám ve své oblíbené čítárně rozlomené záchodové prkénko, jako by na něm po dobu mé nepřítomnosti někdo seděl – naštěstí jsem nepadal hluboko. V noci se ze záchoda ozývalo podivné šplouchání, jako když voda naráží na útes. O pár dní později mi volala máma, že vítr a lijáky zlomily náš dvěstěletý dub před domem a ten na oplátku povalil plot. Dneska je ticho. Jen plačící dívka na obraze, který jsem kdysi koupil od jednoho blázna, pootevřela oči.
