Byl už podvečer, když jsem hladový jak vlk sbíhal do údolí a potkal na staré dřevařské cestě uprostřed lesa dvě mladé vesnické baby. Ležely na dece mezi stromy ve vyjetých kolejích po lesní technice, obklopené pamlsky jako na talíři s oblohou, a něco si švitořily. Srdečně jsem se pousmál a dával si pozor, aby mi přitom nebyly vidět vlčí špičáky. „Piknik u cesty?“ ptám se sugestivně. „Jo jo,“ dostává se mi překvapené odpovědi, následuje vyčítavý pohled jedné na druhou. „Tady toho naštěstí asi moc nejezdí, ne?” rozverně mrknu. „Přejeté srny moc nemusím.“ Chichot. Rozhlížím se, jestli jsme sami… „Na skále byste to měly lepší – je tam hezký výhled.“ První vesničanka váhavě: „No to je moc stoupání“ – druhá – „tak daleko se nám nechce.“ Usmívám se: „Chápu.“ První po chvíli podezíravě: „Prý jsou tam vlci“ – druhá nenápadně urovná deku, „vy jste tam byl?“ – snaží se zakrýt čelisti nastražené vlčí pasti, která jí z pod deky nechtěně vyklouzla. Cítím otravný zápach rezavého železa. „Nechcete si k nám lehnout?“ nenechá se odbýt, „bolí mě za krkem, když se na vás musím dívat… jste tak vysoký a máte velká ústa.“ První usedne bokem: „Podrbu tě za ušima, šediváku!“ Druhá se rozesměje. Usmívám se taky. Les je plný podivných tvorů.
