Říká se, že pohoří Pollino nese název řeckého boha Apollóna – boha zdraví, neboť na náhorních stepích horského masívu, který se rozkládá mezi Jónským a Tyrhenským mořem, se nachází množství léčivých bylin. Jiná legenda praví, že hory byly pojmenovány podle dávného zvyku jarního vyhánění mladého dobytka na sezónní pastvu. Shodou okolností je však Apollón i bohem pastvy, moudrosti a rozvahy – a po mé návštěvě si příznačnější název pro toto místo nedokážu představit.
Apeninský chrám zdraví jsem jako cíl své cesty vybral tak, že jsem zapíchl prst do mapy v místě nejrozsáhlejší divočiny Itálie a navzdory absence greenpasu (covid pasu) pro cestování vlakem, jsem se rozhodl, že se tam vypravím. Omlouvám se italským kolegům, ale Středozemní lesy jsem nikdy nevnímal jako divočinu v pravém slova smyslu, spíše jako monotónní krajinu charakterizovanou parčíky pínií, kamenitým suchem a nepřátelskými kožovitými keři, a nejspíš by to tak i zůstalo, kdybych svůj trek započal na přímořské straně parku, kudy vede sporadická turistická značka, avšak já si zvolil úder přímo do Apollónova srdce – z horského vinařského městečka Verbicaro. A tady jsem udělal první chybu: obejít horu Trincello, která se podobá fatranskému Rozsutci, bylo bez meče (mačety) téměř nemožné. Šípkové království trnitých keřů (tzv. macchie), na dálku lahodících oku, ale ve skutečnosti multikulturně nesnášelnivých, se chovalo vyloženě nepřátelsky a kdykoliv to bylo možné, omotávalo se mi kolem noh i paží jako hladová chobotnice s úmyslem stáhnout mě z vratkých skalních pěšin do hlubin strže. Výsledek: roztrhaná bunda, dvouhodinové zpoždění a 30% baterie mobilu fuč kvůli navigaci GPS.
To ale nebyl konec, podobný scénář mě čekal i při nástupu na hlavní masív; hory se zarputile bránily, ať už živými hradbami trnitých stromo-keřů, kapradinami velikostí člověka nebo rozbředlou půdou, která v prudkém svahu škodolibě klouzala. S hysteriózním úsilím se dostávám nad tisíc metrů a vše se začíná měnit. Buky jako u nás doma a bělokoré jedle, bizarní modrofialové závoje lomeného světla – psychedelická pohádka zastrašujících kouzel zlého čaroděje, jež chce odvrátit pozornost od svého hradu s uvězněnou princeznou (hrad se samozřejmě s každým krokem kupředu vzdaluje). První Borovice Heldreichova – ta nejstarší evropská se nachází právě tady v Pollinu a má 1230 let. Je to neuvěřitelné? Pošeptala mi svůj návod na dlouhověkost: Růst pomalu, v chládku, vyhýbat se kyselé stravě a nedbat na to, že některé části těla s věkem odumírají a neplní svůj účel. S nedůvěrou si uvědomuji, že nevidím ani neslyším žádná zvířata, ale jsem si jistý, že ony vidí i slyší mě – jsou totiž zakletá, jako třeba tihle hadi všude kolem – do podoby zkroucených lián. Než se konečně dostanu na hřeben, je už odpoledne. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak se italsky řekne “horský hřeben”, až teď na okraji Cresty mi dochází, že je to cresta. Studený vítr mě udeří do propocených zad a nasměruje do skalní uličky, potažené červeným kobercem spadaného listí. Tajemný hrad v Apeninách Vás vítá! Zaslechnu vytí vlka – vlk apeninský je tady doma. O hodinu později končí stromové patro v podobě bukových zákrsků, jsem na hranici 2000 m.n.m, a pode mnou se obnažují vápencové obelisky – nejspíše zkamenělí poutníci, kteří se osmělili vystoupit na vrchol Cozzo del Pellegrino, obklopeného ochranným kamenným mořem. Vítr strhává minutu po minutě z mého času jako listy v kalendáři. Teď už tuším, že to dolů do setmění nestihnu, baterka mobilu se dostává na 40%, velké vypůjčené boty se posunuly směrem za patu a baťůžek Cabin Zero s předepsanými rozměry do letadla se mnou svádí bitvu o poslední vodu.
Přiznávám, že tenhle scénář byl od počátku jasný – k moři, kde staví vlak, je to ještě 30 km a poslední autobus z Verbicara právě odjíždí. Unaveně sedám na zkamenělého vápencového kolegu a spolu s Apollónem pozorujeme, jak se za mraky převaluje poslední slunce. Povídá: „Že se mi to Pollino ale povedlo!“ a já na to: „Máš to tady hezké!“
