Původně to měl být výkonnostní běh na lyžích: žádné fotky, žádná romantika, jen dlouhá bílá čára. Jenže sníh byl lehký a energie z vánočního stolu tolik, že když mou cestu zkřížila čerstvá jelení stopa, prostě jsem neodolal a vydal jsem se po ní. Velký učitel lesní moudrosti E. T. Seton ve svých povídkách napsal, že pomalým a vytrvalým stopováním lze uštvat i tak rychlé zvíře, jako je jelen. Tehdy jsem pocítil vlčí touhu poměřit si s tímto majestátním tvorem síly a jak to bývá v akademicky oceňovaných filmech, až jej dostanu na mušku – darovat mu velkoryse život.
Náš souboj byl nerovný a běžky spíše k zlosti. Stopa měnila neustále směr, překonávala padlé stromy, pronikala hustým podrostem, šplhala do vysokých kopců a klouzala do hlubokých strží. Není nic horšího než stopovat neurotika! Ale Seton měl pravdu: po několika hodinách pomalého a vytrvalého pronásledování mě jelen uštval. Už se stmívalo, když jsem proti své vůli, rychlostí, která nebyla nijak vysoká, ale zároveň přesáhla hranici bezpečného zastavení, sjížděl k nevábně vyhlížejícímu balvanovitému korytu zamrzlého potoka, který na mě už z dálky poťouchle mlaskal jako chlípný bělovlasý stařec na mažoretku. Připraven na určitou míru penetrace, jsem si propočítával úhel a místo dopadu. Tu se náhle jeden z balvanů pohnul. Polilo mě horko a nohy se mi široce roztáhly k poslednímu pokusu o zastavení, avšak marně. Balvan, který až dosud civěl přes kaskádovité terasy polozamrzlé hladiny na protější břeh potoka, se neuroticky otočil: měl kamenný výraz a z mechu kolem kouřícího tlamovitého otvoru mu kapala pěna jako z rychle vypitého piva. Byl to můj jelen – uvězněný v pasti divokých peřejí – na kterého jsem se nekontrolovaně řítil.
Pozn. prestižního vědeckého časopisu: “Neschopnost ovládat své volní reakce se v moderní době ráda přisuzuje osobnostním poruchám, ovšem méně se již ví, že tyto výlučně lidské poruchy mohou přenášet staří netopýři na divoká zvířata (transkripcí mRNA z řetězce kovid – divok) a nejen na ně, ale třeba i na vodu v potoce nebo na balvany – nejčastěji ty bludné, protože se svobodně pohybují a jsou ideálně natvrdlé.”
Jinak si nedokážu vysvětlit afektivní jednání obsedantně zkamenělého jelena, který místo aby uhnul, vyrazil prudce proti mně. Neměl jsem ani čas si zpětně promítnout svůj dosavadní život (jak to bývá v akademicky oceňovaných filmech), neboť má hypotetická brzdná dráha se v mžiku změnila v metafyzickou, a srážka se stala nevyhnutelnou asi jako když zadek dopadá na záchodovou mísu – tedy absolutní hodnotou tohoto relativitou prohnilého světa. Vzpomínám si jen, jak mě zaplavila hluboká úleva nad tím, že byla zima a jelen už stačil shodit parohy. V poslední vteřině vytahuji mobil a zavírám oči: Mám-li zemřít, ať aspoň vyhraju World Press Photo!
Když se s odstupem času pokouším o rekonstrukci tohoto podivného incidentu, ze kterého si nic nepamatuji, hledím na fotku, kterou jsem pořídil v inkriminovaný okamžik střetu, a napadá mě jediné vysvětlení – totiž že mě ten jelen musel podběhnout. Nevěříte? Holt je někdy lepší zůstat pevně stát na vlastních nohou, i když si celý svět sedá na zadek, než si prodřít kalhoty o kdejaký bludný balvan. Z hor jsem si tentokrát přivedl malou šelmičku – kunu, která mě za tmy sledovala až na okraj lesa. Dal jsem jí jméno Winston Churchill.
