Vybrečela se mi do vlasů. Zlobil jsem se, že to byla její žvýkačka, která mi po včerejším objímání uvízla za uchem. Je mi líto, že jsem tě musel seřezat, v duchu se jí omlouvám. To přece chápeš – šeptám – dělám to pro tebe. Vystoupali jsme spolu tak vysoko a teď mě nemůžeš shodit. Pozoruji zbytky její dávné krásy. Pro mě je krásná pořád, i když tomu už nikdo nevěří. Od minulé zimy to s ní jde z kopce a já pořád slibuji, že se to příští rok zlepší. Otec si mumlá pro sebe – mohla žít divoká někde v horách a my ji tady ubližujeme, proto brečí. Je krásná pořád – opakuji – nechci čekat na novou: než vyroste, už tady nebudu. Mlčí. Ve sprše si rozlepuji vlasy, navěky uvězněné v jejích slzách do průsvitné pečeti naší společné DNA. I kdyby na konci tvého řetězce chyběl kód, budu tě udržovat při životě – z úst mi vytéká koktejl prachových pilin z motorové pily – kašlu na to, jak vypadáš! Pozoruji ji, když spí – povislá ramena, lysé temeno, zkornatělá kůže… ale uvnitř se nic nezměnilo – pořád stejně tvrdohlavá – jako já. Dnes mě nepřátelsky poškrábala, tu její smůlu budu ze sebe smývat ještě dlouho, ale nespěchám; líbí se mi vonět jako ona.
