Často se říká, že domácí mazlíček je věrnou kopií svého pána a naopak. Každopádně tak, jako existují městští lidé, kteří jsou odlišní od těch venkovských, existují i městská zvířata, která z chování městských lidí lecos pochytila. A protože příběh, který vám chci vyprávět, obsahuje mnoho nezodpovězéno, nazval jsem jej „Případ Adély“. Bylo to asi takto: Po mém návratu mě v opuštěném pražském bytě čekala hned dvě překvapení – botanická zahrada v odpojené lednici a holubí vajíčko v trnové koruně pod židlí na balkoně. Vzhledem k tomu, že se považuji za zodpovědného člověka, vyhýbám se zbytečným závazkům, protože vím, že bych jejich naplňování věnoval veškerou energii. A to se stalo i s Adélou – jak jsem pojmenoval holubici, která byla příčinou onoho vejce pod židlí. Adéla je statná, mladá, cynická, má plamenný pohled a červenou náprsenku. Vyjasněme si hned na počátku, že můj balkon není žádná chovná stanice, navíc sousedka je holubofob a svůj prostor pečlivě střeží zpoza rybářské sítě, odkud podniká hybridní výpady hluboko do nepřátelského území za pomocí dlouhé násady od smetáku. Nejedné holubí rodince už tímto primitivním nástrojem zhatila společné plány na budoucnost. Ale vraťme se k Adéle, která se mnou rozehrála pozoruhodnou psychologickou hru. Hned třetí den po mém návratu, když jsem se ještě rozkoukával a zvažoval, co udělat s holubím vajíčkem, zplodila druhé. Myslím, že mě to mělo varovat – imigrační politika je trochu problémem celé Evropy, ale anektovat území, za které mi zrovna včera přišlo roční vyúčtovaní s tučným nedoplatkem, je poněkud přes „čáru“. Navíc naše soužití neprobíhalo úplně idylicky – Adéla si to rozdávala se svým milencem doslova před mýma očima a kdykoliv jsem se objevil na balkoně já, vyplašeně odletěla, popřípadě se pokoušela své území sveřepě bránit – což mi ale bylo sympatické. Brzy jsem byl nucen vytvořit deklaraci práv na sebeurčení stěhovavých národů a zajistit holubici a jejím potomkům humánní podmínky pro život, což vedlo k nápadu na její přestěhování na neutrální území. Jednou ráno v době Adéliny chvilkové „indispozice“ jsem hnízdo přemístil do převrácené krabice, do níž jsem vyřezal speciálními otvory, a kam jsem měl v plánu odchytit i jí. Když to Adéla zjistila, házela po mě plamenným pohledem a první hodiny vybíhala z krabice ven při každém zašelestění – nejspíš tušila, že se útulný byteček pro panenky může snadno proměnit v past. V noci se zvedl studený vítr a nakonec byla ráda, že nemusí ven. Nechtěl jsem nic uspěchat, jenže druhý den začaly silné lijáky a hrozilo, že krabice promokne. Musel jsem konat, a tak jsem přistoupil k realizaci svého plánu a Adélu i s krabicí přestěhoval na vedlejší mezaninový balkon, který byl chráněný před deštěm. Adéla nehysterčila a cestu snášela tiše a statečně. Avšak jakmile jsem za minulostí zavřel dveře, připravený vylétnout vstříc svobodě, vylétla z krabice i ona a vrátila se na můj balkon, kde si v hustém dešti sedla pod židli a promočená na kost působila na mé city. Nepomohly ani nadávky odsuzující její IQ, evidentně na ně byla zvyklá, ale nakonec se přece jen urazila a odletěla neznámo kam. Ten den se až do večera neukázala a já byl nucen přestěhovat krabici zpět pod židli. Můj plán ztroskotal. Po návratu Adéla zaujala trucovitě své místo a z vajec se už nepohnula. Příští dny mi přinesly spoustu starostí: do krabice teklo, takže jsem nad ni musel rozprostřít deštník, podložit ji, potáhnout fólií a zpevnit rozmoklé stěny. Adéla seděla na vejcích dvanáctihodinové směny a na nic jiného neměla čas. Občas jsem se i zasmál, když jsem ji pozoroval, jak obíhá balkon po parapetu, aby se do krabice dostala nepozorovaně skrze otvor v proutěné zástěně. Pak přestalo pršet a objevil se sameček, který jí první dny nosil větvičky a střídal se s ní na hnízdě. Se slunečným počasím se začali scházet na mezaninovém balkoně, kde na něj Adéla špulila prdélku a v rituálním tanci nastavovala záda jako přistávací plochu. Sameček však zaujímal submisivní pozici a špulil prdélku taky. Idiot! Nejspíš se rozhodla založit novou rodinu a on zatím nic nechápal. O půlnoci jsem z hnízda vytáhl prochlazená vajíčka, abych zjistil, jestli jsou zárodky ještě živé. Byly, ale nebyla Adéla a její noční návrat byl nepravděpodobný. Poprvé a naposledy, vážně! Beru krabici domů a pokládám ji na topení, aby vajíčka přežila chladnou noc. Ráno se tulačka objevila, měla přes oko nalepené pírko, jakoby strávila noc v hampejzu, podroušeně pohlédla na krabici a zase odletěla. Během dne jsem ji párkrát zahlédl se samečkem v mezaninu, ale na hnízdě se neukázala. Večer opět kontroluji vajíčka, jeden zárodek je, zdá se, už mrtvý. Přesto – ale vážně už naposledy – beru vajíčka domů a ukládám je na topení. Během noci se zanikající zárodek vzchopil a obnovily se mu i žilky. Zato já jsem o něco mrtvější. Hned ráno beru krabici a odnáším ji i s vajíčky na mezaninový balkon, kde zrovna laškuje Adéla se svým samečkem. Končím! Nebudu vám dělat vola – teď je řada na tobě, Casanovo!
