Věky

Znáte to klasické schéma road movie: hrdina cestuje krajem a cestou potkává rozličné lidi a zažívá rozličné příběhy. Mé stále abstraktnější vzdálenosti běhání se takovou malou road movie postupně stávají. Tentokrát jsem zamířil na hřbitov v kraji mých předků, který jsme opustili nedlouho po mém narození. Kdysi na tomto místě stávala líbezná víska Louky nad Olší, utopená v zeleni lužních lesů a rybníků, než se hluboko pod ní našly vydatné sloje černého uhlí a nově vystavěný Důl ČSM vykoupil náš dům, les i polnosti, včetně cesty k místnímu krchovu (jak se u nás říká hřbitovu). Rodina se tehdy rozdělila na dvě části: jedna se odstěhovala do Ráje, druhá do Těšína. Dobré adresy pro život. Zanedlouho po odstěhování se náš dům propadl poklesem půdy a vesnice pod kopcem byla srovnaná se zemí: zbyl jen kostel sv. Barbory, který se naklonil jako šikmá věž v Pise, až se z něj vychýlil zvon a musel být umlčen… a pak ještě zmiňovaný hřbitov na kopci se siluetou těžební věže dolu, stojící nad měsíční krajinou jako žihadlo medonosné včely, která zasadila smrtící ránu onomu líbeznému luhu a teď sama čekala na svou smrt ukončením těžby. Mám za sebou 19 km běhu, ale srdce chce pořád běžet dál – podobně jako vzpomínka z dětství na jednu dávnou píseň, že věky jdou a mizí, – podobně jako záblesky ze života, který už si nepamatujeme, ale který nikdy nezapomeneme.