Lidé jsou někdy jako stébla divoké trávy, která se v poryvech větru přibližují jedno k druhému, ale než se stačí dotknout, hned se zase vzdálí.
Z loveckého deníku: Jeden z mála dnů, kdy neprší. Je konec září a já se opět vydávám po medvědí stopě nahoru přes Bystrou dolinu. Příroda je tichá, jakoby unavená po létu, ve stínu vlhko a zima – až se od úst vznáší pára. Se směrem si hlavu nelámu: dokud není sníh, stoupám cestou necestou s lehkostí kamzíka, i když mi s přibývající výškou těžkne kapsa vibracemi příchozích zpráv – práce. Nerozumím tomu, nechci se tím zabývat! Staleté stromy horské rezervace prostoupily mé tělo neviditelnými výhonky a způsobují uvnitř drobné chvění podobné meditaci. Zastavuji se u pramene, který tu skrze ztrouchnivělé korýtko vytéká spořádaně na úzkou stezku, a přemýšlím nad obsahem esemesky, kterou jsem si právě přečetl. Hlava se mi plní myšlenkami. Podstatné i nepodstatné se spiklo a vedou spolu hybridní válku, do které se mě snaží zatáhnout. Překvapeně se otáčím, když v ohbí pěšiny uslyším kroky. To není dobrá vizitka pro stopaře nechat se takhle načapat! Zpoza žlutého listí se postupně vynoří široká ramena a rezavá hříva spletená to tlustého copu. Temná linka očí vepisuje do bělostné tváře několik sympatických vět. Nehýbu se, abych to zvíře nevyplašil, ale protože se ke mně přibližuje sebejistými a rychlými kroky, skloním se nad korýtkem a předstírám několik hltů studené vody.
– Ahoj!
Odpovím jí a ustoupím od pramene, zatímco nelibě pozoruji pěkný zadek v upnutých elasťácích se sportovním logem, který se přede mnou sebevědomě vystrčí. Atavistický stud mi založí paže ochranně na prsou a můj pohoršený pohed se odtažitě sveze mezi stromy. Zvíře si opláchne tvář a nastaví pod korýtko prázdnou láhev. Snažím se uvolnit nastalé napětí.
– Odkud jdeš?
Bílá tvář zacuká a drobné pihy se rozlétnou jako hvězdy na ranním nebi.
– Jen z Oldřichovic!
– Jen z Oldřichovic? To je 15km!
– Tak nějak! A ty?
– Jdu odtamtud – pokynu hlavou – tak různě… stopuju zvířata.
Zvíře se napřímí s širokým úsměvem.
– Tak to jo – lokne si z flašky – žádní lidi, co?
– Jo, super! Našel jsem včerejší stopy, dnes je prázdno.
Napije se.
– Perfektní… nesnáším lidi!
Zvíře se opět skloní a přes přepadající rezavý cop doplňuje do láhve upitou vodu. Trénovaná vypoulená lýtka skryjí její ruce za barokní balustrádu. Odkašlu si.
– Perfektní? To se málokdy slyší – od holky. Lidé se chodí na hory obvykle potkávat – pokecat, dát kofolu na horských chatách…a tak!
– Fakt? To lidi dělají?
Zvíře si přehodí svůj mokrý cop na záda. Pozoruji pramínek vody, který z něj sklouzne na ohnutá bedra a vytvoří mezi půlkami zadnice stromečkovitý obtisk.
– No… ano, to lidi dělají.
S širokým úsměvem se narovná. Má zmáčenou hruď a teplé prosvítající bradavky, které se ji lepí na technickou tkaninu bílého trička jako orosená pavučina na dvě nahnědlé bedly.
– To my ale nejsme, že?
Oči se jí promění v černé čárky a pihy zajiskří jako vesmírný obraz velkého třesku. Mlčím. Zvíře pozoruje mé rozpaky.
– Tak hezký den! Zničeho nic se odrazí a svižným krokem posune svá široká ramena do vzdálenosti nepravdy.
Podstatné i nepodstatné se spiklo a nechá mě bez uspokojivého řešení několik dlouhých sekund.
– Tobě taky! volá za ní sugestivně můj hlas, ale všechny další otázky si nechává pro sebe. Ostatně není je už komu pokládat – s každou vteřinou nerozhodnosti se vzdaluje i samotná možnost volby. Lidé jsou někdy jako stébla divoké trávy, která se v poryvech větru přibližují jedno k druhému, ale než se stačí dotknout, hned se zase vzdálí.
Ten den už jsem žádné zvíře nepotkal… spojení se staletými proudy se nenávratně přerušilo. Obsah esemsky se stal bezpředmětným a upadl v zapomnění – tento příběh však ne.