Lidé jsou občas jako stébla divoké trávy, která se k sobě přibližují ve větru, ale než se stačí dotknout, už se zase vzdálí.

Z loveckého deníku: Jeden z mála dnů, kdy neprší. Je konec září a já se opět vydávám po medvědí stopě nahoru přes Bystrou dolinu. Příroda je tichá, jakoby unavená po létu, ve stínu vlhko a zima – až se od úst vznáší pára. Se směrem si hlavu nelámu: dokud není sníh, stoupám cestou necestou s lehkostí kamzíka – jen s přibývající výškou mi těžkne kapsa u kalhot vibracemi příchozích zpráv. Nerozumím tomu, nechci se tím zabývat! Staleté stromy horské rezervace prostupují mým tělem neviditelnými výhonky a způsobují uvnitř drobné chvění podobné meditaci. Zastavuji se u pramene, který tu spořádaně vytéká na úzkou stezku ze ztrouchnivělého dřevěného korýtka, a přemýšlím nad obsahem esemesky, kterou jsem si právě přečetl. Hlava se mi plní myšlenkami. Podstatné i nepodstatné se spiklo a vedou spolu válku, do které se mě snaží zatáhnout. Překvapeně se otáčím, když v ohbí pěšiny uslyším kroky. To není dobrá vizitka pro stopaře! Zpoza zeleného listí se postupně vynoří široká ramena a rezavá hříva spletená to tlustého copu. Temná linka očí, vepisuje do bělostné tváře několik sympatických vět. Nehýbu se, abych to zvíře nevyplašil, ale protože se ke mně sebejistě rychlými kroky přibližuje, skloním se nad korýtkem a předstírám několik hltů studené vody.
– Ahoj!
Odpovím jí a ustoupím od pramene, zatímco nelibě pozoruji pěkný zadek v upnutých elasťácích se sportovním logem, který se přede mnou sebevědomě vyšpulí. Mé paže se založí ochranně na prsou a odtažitě se zahledím mezi stromy. Zvíře si opláchne tvář a nastaví pod korýtko prázdnou láhev. Snažím se uvolnit nastalé napětí.
– Odkud jdeš?
Bílá tvář zacuká a drobné pihy se rozlétnou jako hvězdy na nebi.
– Jen z Oldřichovic.
– Jen z Oldřichovic? To je 15km!
– Tak nějak! A ty?
– Jdu odtamtud – pokynu hlavou – tak různě… stopuju zvířata, ale je možné, že spíš stopují oni mně.
Zvíře se napřímí s širokým úsměvem.
– Tak to jo – lokne si z flašky- žádní lidi, co?
– Jo, super! Ještě včera tady byli – viděl jsem stopy, dnes je prázdno.
Napije se.
– Perfektní… nesnáším lidi.
Zvíře se opět skloní do barokní balustrády z vypoulených trénovaných lýtek a přes přepadající rezavý cop doplňuje do láhve vypitou vodu. Odkašlu si.
– Perfektní? To se málokdy slyší – od holky. Lidé se chodí na hory obvykle potkávat – na horských chatách…a tak!
– Fakt? To lidi dělají?
– Jo, myslím že jo.
Zvíře si přehodí svůj mokrý rezavý cop na záda: pramínek vody z něj sklouzne na ohnutá bedra a vytvoří na zadnici stromečkovitý obtisk. S širokým úsměvem se narovná – má zmáčenou hruď a teplé prosvítající bradavky, které se ji lepí na technickou tkaninu bílého trička jako orosená pavučina babího léta na dvě nahnědlé bedly.
– To my ale nejsme, že?
Oči se jí promění v černé čárky a pihy zajiskří jako vesmírný obraz velkého třesku. Mlčím. Zvíře pozoruje mé rozpaky.
– Tak hezký den! Zničeho nic se odrazí a svižným krokem posune svá široká ramena do vzdálenosti nepravdy.
Podstatné i nepodstatné se spiklo a nechá mě bez uspokojivého řešení několik dlouhých sekund.
– I tobě! Opakuje sugestivně můj hlas, ale všechny další otázky si nechává pro sebe. Ostatně není už komu je pokládat: s každou vteřinou nerozhodnosti se vzdaluje i možnost volby. Lidé jsou někdy jako stébla divoké trávy, která se k sobě přibližují ve větru, ale než se stačí dotknout, zase se vzdálí.
Ten den už jsem žádné zvíře nepotkal… spojení se staletými proudy se nenávratně přerušilo. Obsah esemsky se stal bezpředmětným a upadl v zapomnění – tento příběh však ne.

+4

0
Komentář/Commentx