Podoba vrcholů je nejistá. Jsou vrcholy transcendentní, představující piedestaly božství, jež vyvolávají v člověku touhu po vzájemném propojení, a jsou vrcholy imanentní – osobní a nutkavé, jejichž božství představujeme my sami.
Ten den jsem vyrazil ve tři ráno, abych se vyhnul náporu slunce v jihovýchodní stěně, ale i tak mě jeho infračervené zaměřovače rozstřílely do několika nesourodých cákanců potu. Trochu pozdě na romantické probuzení v peřinách vycházejícího slunce a trochu unaveně z nevyspalosti, avšak vítězně na vrcholu. Nepamatuji se, kdy jsem tady byl naposledy sám. Samota je v tomto pohoří exkluzivním dárkem – a já mám dnes narozeniny. Myšlenky se uvolněně rozostřily do nedohledna, než se pode mnou objevila explicitně binární postava ženy. Musela přijít z hlavního hřebene, protože jsem ji neviděl stoupat. Sama na vrchol? A jak se ta postava přibližovala proti slunci, rozeznával jsem její dlouhé motýlí nohy, zadnici ve tvaru kapky nektaru vzdorující škodolibé gravitaci, pás, který implodoval sám do sebe, a dlouhé světle hnědé vlasy zlatnoucí na slunci jako oves v poledním větru. Špičkové oblečení i výstroj dodávaly tomu motýlímu avataru vyladěnost. Umělá inteligence? Photoshop? Zpanikařil jsem: osudové setkání dvou spřízněných memů na špičce jehly, pronikající skrze tektonické desky usazené do prázdnoty trůnů bohů? Pociťuji, jak se mi působením endorfinu rozevírá ve tváři široká trhlina úsměvu a ramena rozvalcovaná batohem nabírají na objemu. Ladím tón pozdravu rychlým hlasovým cvičením: Ma ma ma ma ma ma ma, me me me me me me me… Avatar ženy kolem čtyřicítky se pomalu přiblíží do mé nevyhnutelnosti a přizvedne si kšiltovku. Ne nadarmo se o některých lidech říká, že mají pod čepicí, protože ať už tam mají cokoliv, není to vidět. Prázdný výraz mě odhodí jako airbag z čelního skla jejího výhledu a zlostný pohled mě připíchne k okraji propasti, kde mě propleskne avatařím výhružným zavrčením, se kterým si neví rady ani Google, a pak už jen padám, padám, padám do moře. Ale já nechci padat! Takže zpět na skálu. Fyzika tvrdí, že dvě nabitá tělesa pohybující se stejným směrem se přitahují magnetickou silou… tak proč se mé “těleso” odtahuje? Roztržitě zakopnu, rychle se zvedám a oprašuji. Zlý Avatar se zatím uvelebil na vrcholu a temně mě pozoruje. Baba jedna! Pěkný dárek jen co je pravda. Na sestupu potkávám mladou blondýnku s milým mírně ironickým obličejem typu Renée Zellweger, má měkké ženské rysy a mateřské prsy. Dole v sedle na ni čeká unavená a porobená rodinka. Usmívá se, povídáme si – třeba se ještě potkáme.
Vrchol č.2. Usnul jsem během přemýšlení nad magnetickými póly. Když otevřu oči, spatřím Renée, jak mě v poledním slunci s úsměvem pozoruje. Přemýšlíš nad Avatarkou? Viděla jsem ji na vrcholu: vybalila si stativy a fotí se – nevypadá, že hned tak sleze. No ano, mohlo mě to napadnout. Na instagramu bude k sežrání. Renée mizí v rozmazané perspektivě.
Vrchol č.3. Voda, která mi stéká v pramíncích po těle, padá do vyprahlého kamenného moře, třeba z něj jednou vyroste tráva podobná té, ve které stojí Renée. S úsměvem mě pozoruje, jak přicházím, a natírá si paže ochranným krémem, který voní až sem. Jdeme dolů – říká – ostatní už nemůžou. Otáčí se ke zdecimované skupince polotěl rozhozených po skaliskách. „No tak! Co co co… „Pohoršeně rozhazuje rukama, ale když vyčerpané obličeje nereagují, usměje se a vytáhne si knihu ke čtení. Zanedlouho odcházejí. Renée se za mnou s úsměvem otáčí: “Třeba se ještě potkáme!”
Pozoruji jak se její tělo půlí, čtvrtí a zaniká za obzorem. Čeká mě poslední – nejvyšší vrchol, na který vystoupám sám. Je mi líto, že tady není Renée. Znova ji potkávám až v údolí, ale ona už mě nevidí. V údolí máme své vlastní vrcholy – a zkuste porozumět tvrdým horalským srdcím. Byl to dlouhý den.
