To ráno bylo u nás prázdno a ticho, v noci nám skonala kočka Rozinka. Od chvíle, kdy před dvěma týdny oslepla, to s ní šlo z kopce. V jistém věku už to nikomu do kopce nejde a 18 let v kočičím světě není málo, přestože v tom lidském jsi pořád kočka. Veterinář si píchnul výživu a konstatoval: „Kdyby vám bylo 100 let, taky spoustu věcí uvidíte jinak.“ Dám si taky a trochu se rozpovídám. Rozinka byla sebranec, snad proto to jméno, kdysi se k nám zatoulala bůhví odkud v podobě nemotorného kotěte a už zůstala. Postupně se stala rodinným fenoménem, který uměl nekonečně mudrovat, když se jí něco nelíbilo, ale i věrně čekat před domem na rodiče, až se vrátí z města. Kdykoliv jsem přijížděl z Prahy, dokázala si mě týdny nevšímat, škádlili jsme se, pokřikoval jsem po ní héliovým hlasem Alzáka z televizních reklam, vyslovoval její jméno německy, tahal ji za ocas na zahradní houpačce. Rodičové ji milovali, ale když jsme jí v létě vytahovali společnými silami klíště z kožichu, ostrými drápy nás rychle srovnala do latě, láska – neláska. Teď leží v křesle, jako zapomenutá plastová hračka, jako odlitek našich vzpomínek s korálkovýma očima. Pozoroval jsem, jak se poslední den mění v kočičí batole, kterému se rozjíždějí nohy a trhavě pohybuje tělem, když otáčí hlavou. Večer reagovala už jen na důvěrný hlas mámy, která teď sedí v kuchyni a má uslzené oči. Když vejdu, povzdechne si a smutně řekne: „Ještě nám zbyla wi-fi…“ zachytí můj nechápavý výraz a dodá, „Rozinka.“ Naše wi-fi se totiž jmenuje Rozinka. Rozesměje mě to.
