Když tady tak sedím a koukám na svý zaprášený špičky bot, povím vám jeden příběh. Kdysi dávno v Miláně jsem nějaký čas bydlel s jednou Římankou a s jednou Sardkou. Římanka byla krásná a marnivá, Sardka konzervativní, hrubá a žárlivá. Ty dvě měly psa, na jehož rasu ani vzhled už si nevzpomínám. Chodil jsem s ním často ven, protože býval dlouhé dny zavřený doma, kde se počurával, a vůbec trpěl nedostatkem pozornosti. Za nějaký čas jsme se s chlupáčem spřátelili natolik, že když mě Římanka vyhodila z ložnice, spali jsme společně v předsíni na divanu. A protože mě to bavilo, rovnou jsem se tam přestěhoval, což prudce zhoršilo mé vztahy s oběma ženami. Jednou jsem odcestoval na pár dní do Neapole a když jsem se vrátil, nemohl jsem najít své zatraceně drahé kožené boty od Valentina. Tehdy mi Římanka škodolibě přinesla zbytek z jejich rozkousaných podrážek s tím, že je sežral můj milovaný pes a že je na čase, abych se vrátil do ložnice. Nevrátil jsem se. Nechápu, jak mi to ta čuba mohla udělat, byli jsme přece kamarádi. Brzy na to jsem byt opustil. Dodnes nevím, kdo z těch tří moje boty zničil: holky drží spolu, ale jedno je jisté – totiž, že to bylo z lásky.
